Píseň mého srdce – Jak dosáhnout spásy
Je to takový věčný spor nejen mezi jogíny, ale vůbec mezi duchovními lidmi. Co vlastně dělat, abychom dospěli k cíli, ke spáse, osvobození, k Bohu? Kolik úsilí vyvinout a jakého, aby to mělo účinek? Již v samotné této otázce je vidět rozpor, protože zde mluví naše osobní já, ego, které si namlouvá, že ONO něčeho dosáhne, že ONO dělá vše pro to, aby bylo odměněno! Ve skutečnosti se musí všeho vzdát. Ale vzdání se neznamená, že nebude vlastně nic dělat a jen čekat. To by byl také velký omyl. A zde se právě střetávají dva přístupy k duchovní praxi. Poučný bude v tomto smyslu následující příběh z purán, volně převyprávěný.
Jendou řekl Pán svému poslovi Náradovi, ať se jde podívat na zem a najde jeho největšího uctívače. Nárada našel v lese zarostlého poustevníka, který se živil jen kořínky a vodou a většinu dne stál na hlavě, cvičil a meditoval. Když zjistil, že ho navštívil Nárada, požádal ho, ať se zeptá Pána, kolikrát se ještě musí zrodit, než dosáhne spásy. Ten mu to slíbil. Pak objevil jogína, který celý den zpíval a radostně tančil. Také ten ho poprosil, aby zjistil, kdy dosáhne spásy.
Nárada se na vše zeptal Pána a vrátil se s odpověďmi. Když se poustevník dozvěděl, že se bude muset ještě dvakrát zrodit, hrozně se rozčílil. Jak je to možné, vždyť tady celý den usiluji, namáhám se, odříkám si, žádnou radost si nedopřeji a ještě se za to musím dvakrát zrodit?
Když však zpívající a tančící jogín uslyšel, že se musí zrodit ještě tolikrát, kolik je listí na stromě, pod nímž zpíval a hrál, radostně vykřikl, že bude mít ještě tolik životů, aby mohl oslavovat Pána. V tu chvíli zazněl hlas Pána z nebe, že již v tuto chvíli je spasen, protože nelitoval žádného okamžiku svého života. Ale hlavně – do každého tohoto okamžiku vložil celé své srdce. Na rozdíl od něj poustevník vše dělal jen proto, aby uspokojil své ego a to bylo odměněno!
Vševědové
V tomto smyslu jsem si nazval většinu takzvaných jogínů, esoteriků či duchovních lidí. Šrí Šankaráčarja jim říkal gramatici, ti, co studují stále písma, a díky nim v něm vyvstalo jedno z nejslavnějších a nejkratších indických písem Bhadža Góvindam – Uctívej Góvindu. V krátkých verších se zpívá o důležitosti pochopení a odložení svého ega v různých situacích a ne neustálého studia svatých písem a dohadování se o jejich správném výkladu.
Také dnes tu máme stále většinu gramatiků a vykladačů všeho. Zapomínají na své srdce a jeho odevzdání. Pro neustálé přemítání a rozebírání toho, jak to vlastně s Pravdou a vším ostatním je, utonou v pýše nad vlastním pochopením a mají z něj uspokojení pouze intelektuální. Nikdy si nenajdu čas na skutečnou duchovní praxi. Neznamená to samozřejmě, že by snad také nemeditovali, ale jejich meditace je kontrolovaná poučkami, k nimž dospěli studiem, takže vlastně často není odevzdáním, ale spíše přemýšlením. A také očekáváním. Protože oni vědí, tak jistě dospějí. Ale Pravda se nedá egem uchopit.
Usilovači
Další jsou právě ti, co se podobají onomu poustevníkovi. Skutečně poctivě každý den cvičí, očišťují se, odříkají, také studují duchovní spisy a meditují. Poznáte je obvykle podle toho, že jsou buď vyhublí nebo naopak svalnatí, šlachovití, ale také je v nich jakési napětí z přesvědčení, že praktikují správně a nedopřejí si žádné uvolnění či radost, žádné vybočení, protože to by jim jistě ublížilo, svedlo by je z pravé cesty. Je v nich obava. My bychom si je také mohli nazvat jangoví, kteří nemohou udělat něco, co zdánlivě s duchovní praxí nesouvisí . V zenových klášterech to dobře znali a tak jednou za rok byl den, kdy si každý mnich mohl
udělat, co chtěl. Většina se vyspala nebo najedla, ale další se šli opít nebo do nevěstince za ženou. Mysl i tělo totiž potřebují střídat soustředění a uvolnění a právě v těch chvílích se může stát to, co stále očekáváme jindy. Ano, byly případy, kdy mnich dosáhl satori při milování se ženou nebo když si jen tak lehnul a nic nedělal. To ale není návod, to jsou možné situace. Vždyť džinistický zakladatel dosáhl spásy při močení, jiní, když se topili, další při hře na flétnu, jiný při pohledu na zamlžené hory. Možností je tedy nespočet. Ale podstata je jediná – musí ustat úsilí, touha, představa o tom, jak to má být.
Neusilovači
Ti, kteří ovšem toto nesprávně pochopili, si myslí, že tedy není třeba vůbec nic dělat. Vše je totiž již předem dáno, je to karma, osud, takže ať uděláme cokoli, děláme to pouze proto, že jsme to dělat měli a jestli se něco stane, tak to neovlivníme, protože už se to stát mělo. Z toho často vyplývá i jejich cynický postoj k utrpení druhých a žádné soucítění či pomoc jim, je-li to v našich silách. Ono totiž, jestli se někomu stalo něco nepříjemného, tak si to jistě zasloužil díky osudu nebo karmě a nemá smysl ho litovat. Neuvědomují si, že v jistém smyslu je sice vše dáno a vše si zasloužíme. Ale nejsme zase tak bezmocní, protože zároveň tu je naše svobodná vůle, která se může správně nebo nesprávně rozhodnout a situace ovlivňovat. I to je v jistém procentu dáno, ale stále je tu dost dalších procent na to, abychom se pozvedli nad dané projevy karmy či osudu. Záleží jen na nás a nejsme tu je proto, abychom vše snášeli bez svého činu. Však praví Kršna Ardžunovi v Bhagavadgítě, ať se vzmuží a bojuje. Jen je důležité, abychom si za svým činem stáli celou svou bytostí a věřili si.
Radostní oddaní
Nakonec nám zbyli ti, co radostně zpívají mantry, bhadžany a upřednostňují cestu oddanosti. I když v našem příběhu na začátku dosáhl jogín od Pána spásy ihned, neznamená to, že právě jen oni jsou vyvolení. Opět záleží na jejich přístupu. Na každé cestě čeká na jejím konci Pán, i kdyby vypadala sebepodivněji. Ale musí do ní být vloženo celé srdce. U cesty oddanosti jsou zase jiná nebezpečí. Nejčastěji je to rozplývání se v blaženosti, v extázi. Tehdy vlastně člověk nachází jen uspokojení, je mu dobře, opojen se sladce usmívá a ztrácí se v té sladkosti. Plete si ji se spojením s Bohem. Ve skutečnosti mu to jen dělá dobře a tím se neliší zas až tolik od toho, kdo se opije nebo dobře nají. Extáze je vynikající, když přijde, ale musí přijít sama, ne si volit způsob, jak si ji vyvolávat. Její navozování je obdobné jako vytváření si klidu v meditaci. Obojí je neskutečné, je to jen stav mysli, uspokojení. Nejde o odložení mysli a stav za ní a ještě k tomu stav bdělý. Nic není tak jednoduché a zároveň prosté. Dalším nebezpeční je také fanatismus. Oddaní vás přesvědčují, že nalezli Boha a chtějí vám ho s láskou vnutit, protože to s vámi myslí dobře. Ale Boha skoro nikdo z nich nenalezl. Jen uvěřili a opojeni tím se chtějí s vámi podělit o svou neskutečnu blaženost. Je to od nich sice milé, ale je třeba nechat každého, aby si našel svou vlastní cestu a nechat ho po ní jít. Jestli nechce po žádné tzv. duchovní cestě kráčet, je to jeho věc. Stejně někam směřuje, ale neví o tom, jako ten rolník, který ráno vstal, řekl Hari óm, celý den dřel na poli a než usnul, opět řekl Hari óm. Nepovažoval se za žádného oddaného, ale nikdy nezapomněl říci Hari óm. A tak ho Pán spasil, protože jeho srdce na něj nikdy při té dřině nezapomnělo. Pochopte to správně. Hari óm.