Duchovní dovolená
Když jsem letos rozesílal pozvánky na letní soustředění jógy, napsal jsem tam mimo jiné větu: “Můžete strávit duchovní dovolenou v krásném přírodním prostředí.” Jeden z mých dlouholetých přátel mi na to odpověděl: “Co je to duchovní dovolená? Znamená to, že člověk přijede, aby si konečně odpočinul od “duchovní praxe” a pracoval, třeba fyzicky, nebo to znamená, že se bude intenzivně věnovat právě “duchovní praxi”? Zdánlivě jde o hru se slovíčky, ale jinak je vidět u tohoto přítele velké duchovní poznání. Mnoho z těch, co se zabývají jakoukoli duchovní praxí, navštěvuje kursy, semináře, soustředění, či čte vhodnou literaturu, ale jinak si dál žije svůj vlastní, “normální” život. Veškeré duchovno obsažené v těchto technikách bere jen jako něco navrch k tomu, co je normální, důležitější. Přijímají tyto hluboké zkušenosti asi jako sport, rekreačně, na uvolnění, odreagování. To je právě proti smyslu toho, proč zde všechny tyto duchovní cesty jsou. Ty nám mají pomoci žít onen “normální” život, ale jen tehdy, přesáhnou-li do něj a prostoupí vše, co děláme. Těžko se to vysvětluje, protože není možné je aplikovat u každého stejně. Je třeba si sám zkušeností zjistit, jak a co využít z té obrovské duchovní nabídky. Není možné dělat vše – to ani není nutné – to bychom se také mohli zbláznit, jak se to občas i někomu v této oblasti stává. Jsou tací, kteří se stresují, že neaplikují ty tisíce rad, které vyčetli z knih nebo slyšeli od teoretiků na přednáškách, protože ti, kteří ví, toho moc nedoporučují, ani nenapíší. Další si zase myslí, že příliš pomalu postupují a stále zjišťují, zda již učinili nějaký pokrok. Věřte tomu, že nejdůležitější je vůbec něco dělat, dělat to pravidelně a nepochybovat o tom. Nemyslím tím jistě pravidelné pojídání müsli, ale spíše techniku nemysli.
Neustálá praxe
Nejen v Jóga sútrách od Pataňdžaliho, ale ve všech ostatních pořádných naukách, se praví, že k cíli a odstranění překážek (v nás) vede jen pravidelné, vytrvalé cvičení prováděné se soustředěnou pozorností delší čas. Teprve tehdy je dosahováno stálého stavu vědomí. Tento stálý stav znamená, že v nás nic nevyvstává, co by nás strhávalo nebo ovládalo a to, co přichází z vnějšku, pouze zaznamenáváme, ale nedotýká se to naší mysli. Zajísté nepředstavitelně těžká věc k dosažení a tím pádem potřeba pro to něco udělat. A zde se dostávám k odpovědi na otázku mého přítele. Pro duchovní hledače neexistuje žádná duchovní dovolená v tom smyslu, že by se na nějakou dobu přestal svou praxí zabývat. Asi tak, že křesťan v neděli půjde do kostela, tam se očistí, posvětí, produchovní, ale pak zbytek týdne dělá, co ho napadne. Vždyť modlitba, obřad i kázání ho mají povzbudit k tomu, aby vše aplikoval beze strachu do denního života. A přesně tak neexistuje “duchovní volno” pro jakoukoli duchovní cestu. Neznamená to , že se neustále kontrolujete, jestli něco neděláte špatně a obáváte se hříchu, karmanu atd., nýbrž že právě rozum správně užíváte tehdy, kdy je třeba a jinak vše prostupujete svým srdcem a láskou. Potom nic nevykonáváte mechanicky, vše je vědomé. A to se týká i vašeho pohybu, dechu, slov či myšlení.
Duchovní soustředění
Z těchto důvodů se konají všechny semináře, víkendy, delší soustředění a kratší satsangy. Všechny slouží k tomu, abyste si uvědomovali hlubší úrovně sebe sama, naše vzájemné propojení a propojení všeho navzájem. Tato setkání mají odstranit pochyby o tom, co děláte, podpořit vaši víru v sebe sama a posílit vás, dodat vám energii lásky. To jsou potom ta správná soustředění, obzvláště je-li pravý učitel (sad guru), který toto takto chápe a umí předat a pak se takové setkání stává opravdovou duchovní dovolenou. Vždyť i právě v tomto duchu pravil Ježíš na dotaz, které příkázání je největší ze všech: “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. A druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe (Marek 12, 30-31 a jinde). Nic jiného není třeba.
Jak milovat Boha?
Jak milovat něco či někoho, koho neznáme? Nemusíme to nazývat Bůh, je to třeba Otec, Matka, Nejvyšší Já, Bytí atd. Pro pochopení toho dává právě Ježíš ono druhé přikázání. Nikdo nemiluje nikoho víc než sebe sama. Tím se také nejlépe zná, pokud se ale umí opravdu milovat. Často se totiž lidé nemají vůbec rádi a zacházejí se sebou po všech stránkách špatně. Jak by potom mohli mít rádi ještě někoho dalšího z bližních? A život ukazuje, že je opravdu těžké mít vedle sebe někoho dalšího rád. Proto nám Ježíš doporučuje, abychom se to naučili. V tom druhém a druzích se naučíme milovat, zjistíme, že láska je něco, co nás všechny přesahuje a pak začneme chápat časem, že není závislá jen na nás, ale existuje sama o sobě. Teprve potom začneme hlouběji uvažovat o něčem vyšším, trvalejším, co spojuje nejen lidi, ale vše.
To vyžaduje čas a správné pochopení v každém okamžiku. To není hned každému dáno a tak musí aspoň věřit a také to ho posiluje a směruje jeho konání k tomu, aby bylo správné. A jen vyvolení vnímají tuto nejvyšší lásku od počátku a mohou ty druhé k ní vést. Kéž je jich mezi námi co nejvíce a všichni máme možnost se s nimi setkat a zavlažit svá srdce tím opojným štěstím. To je ten pravý ráj a ten je v našich srdcích. Vstupte do něj …
Jiří Mazánek