„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha.“
(Ev. sv. Matouše 5, 3 + 5, 8)
Zde máme dva citáty z horského kázání Ježíše, které jsou často vnímány rozporuplně jejich vykladači. Musíme si uvědomit, že Mistři obvykle to, co řeknou, nevysvětlují. V jejich slovech je zhuštěna nekonečná zkušenost a moudrost a je zbytečné ji vysvětlovat. Ti, kdo ji nejsou schopni ještě pochopit, ji nepochopí ani po tom nejpodrobnějším výkladu a ti, kdo ji chápou, rozumí ji ihned beze slov. Je to, jako by se propojily dva vodiče se stejnou energií a je dosaženo okamžitého osvícení. To je ono, o čem mluví zenoví Mistři jako o satori. Jedno slovo v dlouhé přednášce stačí pro jednoho posluchače k pochopení naprosto všeho. Ale ostatní jsou hluší. Buddha jen zvedl květinu a našel se jediný žák, který byl osvícen. Proto někteří Mistři mluví a možná je někdo pochopí – ale přitom vůbec není důležité, zda se něco vysvětlí – a jiní naopak mlčí, protože ví, že ve slovech se nedá nic říci, neboť za nimi každý vnímá něco jiného dle svých představ. Slovo je jev, který vyvstává z obsahu vaší mysli a jsou s ním spojeny různé asociace. Je potom změnou mysli, která přináší nesprávně poznání (Pataňdžali, Jóga sútry, 1.9). Přesně v tomto smyslu praví Ježíš: “Kdo má uši k slyšení, slyš!” (např. Ev. sv. Marka, 4,23). Jak je tedy možné, že pochopí, či nalezne jen málokdo?
Otevřená mysl
Chce-li člověk z Orientu nalézt poznání, nejvyšší pravdu, Boha, odchází za učitelem, kterému věří, že toto vše nalezl, aby se mu odevzdal a věří jeho slovům a vedení. Chce-li totéž člověk ze Západu, začne shánět knihy, studovat je, chodit na přednášky a vše si porovnávat, zaujímat svůj postoj a pochybovat. Tím se velmi brzo dostane do zmatku, protože učení, názory i Mistři si ve svých slovech odporují, i když ve skutečnosti tomu tak není. Pochopitelně, že člověk z Orientu může být pro změnu ve své víře zneužit k osobním cílům učitele, obzvláště v dnešní době.
Přesto tyto dva přístupy ukazují, že jeden vše řeší jen rozumem, myslí, která je založena jen na tom, co do ní bylo vloženo – čili pohybuje se v jistém slova smyslu jen v programech, které má, asi jako počítač a není tvořívá, nemá jiné možnosti, ani se jim neotevírá. Druhý přístup je zase postaven jen na důvěře ve své srdce a toho, komu věříme. I srdce se může mýlit, protože je ovlivněno pocity lidskými a ptořebuje vyšší kontrolu, správné rozlišování. To musí mít člověk buď sám, nebo skutečný, pravý učitel. Často totiž lidé řídící se srdcem zaměňují intuici a vyšší stav vědomí naplněný láskou a otevřený všem se svými přáními a touhami po tom, abychom všichni byli šťastni a milovali se. Všichni jsme jistě dcerami a syny jednoho Otce a Matky, ale je to schopne vnímat jen někdo. Ty ostatní to naopak vůbec nezajímá a připadá jim to nemožné. Nesmíme ve své naivitě druhé přemlouvat k všeobjímající lásce, protože by se nám líbilo, kdyby celý svět byl jako ráj. Měli bychom nejprve sami dorůst k této lásce a ta sama bude všem zářit a dávat. Skutečná láska dává sama ze sebe a nikdy jí neubývá, protože je nekonečná. My jsme jen jejími nástroji, průlivy. Nic, co je zjevné, nemůže být skryto.
My však mluvíme o otevřené mysli. Znamená to, ne že si do ní přidáme co nejvíce dalších programů, myšlenek, názorů, učení a cest, nýbrž že je naopak všechny vyhodíme. Naše mysl se stane citlivější, vnímavější a dokáže zachytit to, co je pro nás důležité. Třeba jen jednu větu, slovo. Někomu stačí slyšet jen óm či jinou mantru a v tu chvíli pochopí. Víte, jak to napsal Drdha bhakta, žák slavného Šankaráčárji ve spisu Uctívej Góvindu?
„Kdybys jen verš si z Gíty přečetl,
kdybys z Gangy vypil jenom kapičku
a jen jednou uctil Pána Všamohoucího,
navždy upokojil bys bázeň z Krále smrti.“
Důležitá je upřímnost, otevřenost tomu, co děláme, v každém okamžiku. Je zcela jedno, o co jde a co známe. Víte, kolik Mistrů bylo negramotných? A víte, že skutečné učení se nepředávalo studiem, ale vzájemnou otevřeností učitele a žáka, láskou? Co jiného požadoval Ježíš po svých nevzdělaných učednících? Odložte svou spoutanou mysl a jen buďte! Vše, co je k pochopení, je ve vás.
Otevřené srdce
Vedle otevřené mysli je však třeba mít i otevřené srdce. To však není otevřená náruč k objímání všech, kteří chodí na duchovní či jakákoli obdobná setkání. Vaše srdce musí odložit tuto falešnou lásku nejprve vůči sobě samému, pak ve vztahu k tomu, s nímž žijete a nakonec i k “cizím” lidem. Vaše srdce musí ožít, probudit se k pravému životu. To si nemůžete nikdy nařídit, naplánovat a říci, že milujete. Nemilujte kvůli něčemu, milujte sami sebou. Propracujte se k tomu však přes trnitou cestu sobeckosti, závislosti a zneužívání těch druhých. Pochopte postupně, že láska je nezištné dávání a ne výměna. Výměn je to jen v tom smyslu, že oba dáváte a dokážete i přijímat, ale ne proto, že byste měli, nýbrž proto, že je to pro oba zcela přirozené. Což se neotevírá květina slunci, aby od něj získala teplo a světlo? A což slunce nesvítí všem bez rozdílu? Všichni si dávají svou vůní a plody navzájem. Tak i my můžeme, až tuto velkou pravdu poznáme.
Otevřené srdce tedy neznamená hned každému naivně vše věřit, každého milovat se vším všudy a vždy naletět a zklamat se. Znamená to být vnímavý na vyzařování těch druhých a nebýt uzavřený jejich vyzařování a sám vyzařovat. Tak se propracujeme k intuici, která nás beze slov správně povede.
Nebojte se, že to nedokážete, že na to nemáte. Ale nebuďte také pyšní, že tomu již tak je. Stůjte vždy jako na začátku, jako malé děti, které se mají stále co učit.
Jiří Mazánek