Kdo má moc ublížit, a neublíží,
kdo nečiní, co říká jeho líc,
kdo, sám jak kámen, chladný ke svým bližním,
jinými hýbe, s ním však nehne nic,
ten darů svých je dobrým hospodářem
a umí těžit z boží milosti,
jen ten je pán a majitel své tváře,
druzí jen slouží jeho skvělosti.
(William Shakespeare – Sonety, číslo 94, část, překlad Martin Hilský)
Nesmírně poučný pro všechny časy, kultury i politická uspořádání je tento víceznačný Shakespearův sonet. Můžeme si ho vysvětlovat v dnešní zkorumpované době třeba zcela politicky. Vždyť je velmi lákavé ovládat druhé, míti nad nimi moc a manipulovat jimi. Je nesmírně těžké nalézt takové lidi jako byli dříve, kteří byli tak moudří, že ve svém postavení dokázali správně rozvažovat, soudit a odpouštět. Říkalo se to svého času o králi Šalomounovi, považovaném za nejspravedlivějšího vládce. Ale takových bylo mnohem více.
V tomto případě se jedná o světskou moc. Neméně velkou mají církevní hodnostáři, jako je papež, ale i další, na mnohem nižších úrovních hierarchie, kteří pracují s dogmaty víry. Ne neprávem nazývají své věřící ovečky neb od nich vyžadují poslušnost, a to bezvýhradnou – správný pastýř však dělá vše pro blaho svých oveček a dokáže překonávat své vlastní problémy.
Ve východních naukách guruové vyžadují od svých žáků také naprostou oddanost. Přitom však obvykle nehlásají žádné dogma, spíše vedou, často individuálně. Teprve tehdy dojde k vzájemnému otevření a propojení srdcí a bezeslovnému přenosu nevyslovitelné Pravdy, která je pro žáka nepochopitelná při výkladu ve slovech a již guru žije. Není výjimkou, že žáci se svým učitelem žijí celý jeho život společně a svou službou jemu se učí pokoře, odevzdávání a rozpouštění svého individuálního já a nalezení tak bezhraničného propojení.
Pouta lásky
Tím se dostáváme k nevýslovně obrovské moci lásky. Vždyť vztah mezi guruem a žákem je vlastně jistým druhem lásky. Ve vzácných případech, např. u Baulů nebo tantriků se může vše toto spojit v dokonalou jednotu. To je však již dokonalý život, dokonalá harmonie a neustálá radost ze společného prožívání.
Obvyklejší je, že ve vzájemném vztahu “lásky” je jeden dominantnější, druhého využívá, případně i ovládá, až zneužívá. Tehdy je tento vztah jakýmsi druhem vězení, většinou nechtěným a nevědomým. Ovšem – pohleďme na středověké trubadúry! Jakou slastí a vrcholem lásky pro ně bylo toto vězení! Jejich paní jim dávaly často zcela nesmyslné úkoly, jen aby zkoušely jejich oddanost a pak jim věnovaly úsměv nebo bílý kapesníček. Pokud ovšem nedostali milenci za úkol skočit třeba z okna zámku. To se již té pocty obvykle nedožili. I to se stávalo. Jo, byla to zcela jiná doba.
Přesto i dnes žijí nespočty lidí ve vztazích, kde je vzájemné ovládání. A je to něčím blízké těm trubadúrům. Především v tom, že když ten milovaný či milovaná zjistí, že druhý ho má rád tak, že pro něj udělá vše a vše si nechá líbit, začne to zkoušet nejprve škádlením, posléze krutějšími způsoby a nakonec mu dělá dobře již si jen s tím milujícím hrát jak kočka s myší. Je zajímavé, jak je těžké se z tohoto jistého druhu masochismu vymanit. A nakonec to končí tím, že to pána nebo paní (to spíše) přestane bavit a zcela nechápajícího milujícího se zbaví. Proto se říká, že bychom nikdy tomu druhém neměli zcela ukazovat, že ho máme bezvýhradně rádi. Ale jak jinak milovat než bezvýhradně? Jen tehdy nám dá láska poznat své vrcholy, ale přidá obvykle i bolest či smutek.
Vznešenost je vlastní králům
V několika prvních verších svého sonetu se Shakespeare blíží velkým pravdám indické jógy či japonského zenu. Při duchovní praxi získává adept nesmírnou vnitřní sílu, převahu a poznání. Vidí pak, jak ostatní žijí v nevědomosti a stále, opakovaně chybují. Jak by bylo snadné tyto lidi dostat pod svou vůli. Tak to dělají černokněžníci, u nichž není překonáno ego nebo politici, kteří však moc sami nemají a dostávají ji z důvěry druhých. Vždy si vzpomenu na to, co řekl Džavaharlál Nehrú, když jako vzdělaný politik promluvil k obrovským masám indického lidu a s hrůzou zjistil, že ty masy udělají, cokoli jim řekne. V tu chvíli si člověk musí uvědomit svoji zodpovědnost, mít schopnost sebekontroly a správné, nesobecké rozvahy. Jestli zjistí, že to nedokáže, že ho to strhává k moci, je jeho povinností okamžitě toto postavení opustit.
Něco obdobného vidíme také u rockových, filmových a popových hvězd nebo u miss krásy. Milióny fanoušků naslouchají tomu, co řeknou, aby to považovaly za svaté. Člověk totiž potřebuje vedení. Jde jen o to ho nezneužívat.
Podívejme se, jak pokračuje zbytek sonetu:
Létu je milá letní květina,
i když jen pořád pro sebe si žije,
nejsprostší plevel však víc ceny má,
než vzácný květ, co nákazou už hnije.
Výsostnou krásu zničí nízký čin,
lilie v rozkladu čpí hůř než blín.
Rádi se díváme na krásné ženy, na hezky oblečené a zdánlivě bezproblémové lidi, kteří dosáhli “vlastní pílí” všeho a užívají si života plnými doušky. Jejich příběhy je naplněno velké množství našich i zahraničních časopisů. Obzvláště v Americe je dosáhnout takového života snadné. Jejich krásné, dobře živené a usmívající se tváře se na nás odevšad usmívají. Zbláznily nejen nás, ale i obrovskou duchovní Indii, dokonce i ostatní asijské země a všichni chtějí ze své chudoby a utíkají na Západ, aby dosáhli tohoto krásného snu. I k nám přijelo nemálo učitelů právě proto.
Však vše je právě tak, jak píše Shakespeare ve svém sonetu. Za krásnými tvářemi a úsměvy je často prohnilé, zkažené nitro, myslící jen na sebe, na svůj vlastní prospěch. Dlouho trvá, než se to podaří zjistit. A u “velkých guruů”, stojících na vrcholu duchovního poznání, hlásajících vodu a pijících víno, se potom Pravda projeví jako něco neskutečně hrozivě smutného. Pád z těchto výšin je spojen často i s naprostým koncem. I když – někteří se oklepou, jdou o dům dál nebo za jinými a pokračují stejně, nepoučeni. A lidé kolem nich taktéž. Nemusíme chodit daleko. Prostě – nic nového pod sluncem! Takže mohu všem jen doporučit znovu to samé – rozlišovat a žít s otevřeným srdcem, které samo pozná vodu živou.
Jiří Mazánek