Píseň mého srdce
Kdo pravidelně čte tyto úvahy, ví, že často promlouvám o lásce a všech jejích slastech, strastech či tajemstvích. Jsem přesvědčen vlastní zkušeností, že ona je to nejdůležitější v životě. Podvědomě jí potřebuje každý, i když si to třeba nechce připustit. A právě s takovými lidmi se čím dál více setkávám. Jako by láska byla něco zbytečného, něco navíc, čím se spíše pohrdá a ti, kteří pro ni žijí jsou směšní a slabí. A nejzajímavější, ba nejstrašnější na tom je, že tento názor mají více ženy.
Touží ženy po lásce?
Asi hned od počátku vám připadá tato otázka nesmyslná. Vždyť žena je přímo symbolem lásky. Kdo jiný by už po ní měl toužit? Když se nad tím zamyslíte, tak si musíte připustit, že žena je sice symbolem, ba synonymem lásky, ale kdo ten symbol vytvořil? Rozhodně ne ženy, ale muži. A proč ten symbol muži vytvořili? Odpověď je jednoduchá, ze samé podstaty pohlaví vyplývá – i bible to nařizuje – milujte se a množte se. Více neupřesňuje, co je to milujte se. A to je asi ta otázka, která se po věky táhne lidským pokolením. My mluvíme o tom, že pravěký člověk si za vlasy přitáhl nějakou tu ženu, lovil jí zvěř a ona se starala o domácí krb a děti, které s ní zplodil – a možná s mnoha dalšími ženami. Byl to jen samec a byl hnán pudem. Ale z archeologických výzkumů se dozvídáme, že už tenkrát vyráběl určitě muž krásné sošky, pracně vyřezávané z kamene s ženskou podobou. Stejně tak se našly i ozdoby na ruce a krk pro ženy. Můžeme již tehdy mluvit o vyjadřování lásky mužem ženě? Já myslím, že určitě. Vždyť vyjadřování lásky a ne jen pud můžeme vidět i u zvířat, tak proč ne u lidí?
Poté, co se podařilo vyluštit různá stará písma, ať sumerská nebo egyptská, již tam se objevují poetické zmínky o lásce k ženě, nebo také o trápení z nešťastné lásky, ale také o prodejných ženách. Můžeme tedy říci, že už tehdy, ženy dobře věděly, jakou cenu má jejich krása a klenot mezi nohama a dovedly toho využít a nebo díky tomu získávat bohatství a muže tak zcela zničit. Vzpomeňme si třeba na Sinuheta ve starém Egyptě. Ale to je jen jeden malý příklad.
Připomeňme si, kolik dlouhých let se válčilo v Tróji kvůli „ukradené“ Heleně, nebo na Srí Lance pro ukradenou Sítu. A takových válek kvůli ženám nebo v jejichž pozadí stály ženy, které je podněcovaly, bylo nespočet. Králové, duchovní i prostí lidé se z žen mohli zbláznit. Tedy – abychom byli přesní – muži. A ti byli ochotní pro ženskou krásu udělat cokoliv. Je to jen pud nebo opravdový obdiv a láska?
Asi nejvíce to vyjádřili trubadúři v Provensálsku. Celá Evropa tehdy po dvě staletí žila úctou k ženě a podrobovala se jí. Rytíři a trubadúři se nebáli mluvit o své lásce a zklamání z lásky, nestyděli se za to a nepovažovali to za slabost ani oni, ani ženy. Ty to braly naopak jako projev největšího obdivu k nim. Jemnost mravů a pocitů byla na vyšší úrovni než dnes.
Ach, že znám lásku nazpaměť
jsem myslil, a co o ní vím?
Vždyť sám jsem padl za oběť
té, již se nikdy nezmocním.
Svět vzala mi, na němž jsem lpěl,
mé srdce, klid, mé vzezření,
a za to vše jsem obdržel
jen stesk a v srdci sklíčení.
Bernart de Ventadorn – Když vidím skřivánka se chvět
Zajímavé je, že mezi trubadúry se objevilo výjimečně jen několik žen – a to byla mezi nimi rovnost, naopak žena byla vynášena. I z historie milostné poezie známe především muže, kteří opěvují nejen ženu, ale i lásku. Nedokáží snad ženy milovat tak, jako muži? Umí to snad dávat najevo jen svou rozkoší při tělesném milování a ne slovy či básněmi? Tím se dostávám k otázce, jíž jsem položil na začátku.
Není to jen moje zkušenost, ale i zkušenost dalších lidí kolem mne, dokonce i důchodců, a to i žen. Diví se, co se s těmi ženami děje. Skoro všichni mí přátelé jsou rozvedení, ženou vysátí.
Důvody jsou jistě různé. Zeptal – li jsem se žen, zda se vdávaly z lásky – teď už jsou všechny rozvedené – dozvěděl jsem se, že je to nesmysl, že jde jen o ekonomii. Byl jsem otřesen, protože moji rodiče spolu žili harmonicky 40 let a byli by jistě žili déle, kdyby maminka nezemřela. Mohl jsem pozorovat, že manželství je o vzájemném pochopení, vycházení si vstříc a ne jen o milování, ale to jen když to dokážeme.
„Milovat, toť rozkoš dívat se, dotýkat se, vnímat všemi smysly z blízkosti co možná největší milovanou osobou, která nás také miluje.“
Stendhal
A teď se ženy stydí s vést se s vámi na ulici za ruku. Dotýkám –li se ženy, dotýkám se její duše, necítím to jako hnusné ohmatávání těla. Ale ženy to ne vždy vnímají stejně. Čím více jim lásku vyjadřujete, slovy básněmi nebo třeba jen pohledy, souzněním či zase dary, tím více je to považováno za slabost, za něco ženského, nejste prostě skutečný chlap. Jsou jimi tedy snad fotbalisté, hokejisté nebo bohatí obchodníci?
Unese žena lásku?
Tento zvláštní jev vede k tomu, že žena se nechává obdivovat, obdarovávat, vyjadřovat si lásku – za to občas utrousí nějakou tu odměnu v podobě úsměvu či pomilování, ale do jaké míry muži své srdce otevře? Jak je možné, že je schopna v největším rozkvětu vztahu najednou ze dne na den odejít, bez rozepří a disharmonií a naprosto přestat komunikovat? Nebo mu říci, že teď už budou jen přátelé, že už ho nemiluje, ale vídat se mohou. Co se děje v její proměnlivé duši? Je to zmatek nebo zahleděnost jen do sebe?
A další kapitolou jsou duchovní ženy. Ty se po přechodu rozvedou, stanou se esoteričkami, najednou všechno pochopily, staly se celistvími a žádný vztah už nepotřebují. Vede snad Bůh člověka k tomu, aby přestal milovat nebo to považoval za zbytečnost, když už jsme „duchovní“? Určitě ne.
„Kdo je schopen žít bez druha? Jen kameny a srdce z kamene. Když lidské srdce dospívá a rozvírá se jako poupě a kolébá se v sladkých snech, tehdy si hledá druha, aby jej milovalo a milovanému se odevzdávalo.“
Avetik Isahakjan
Myslím si, že tento arménský spisovatel a básník to ve svých povídkách i jinde krásně vyjádřil.
Nemohu říci, že všichni muži dovedou a chtějí takto milovat, a že všechny ženy se chovají divně a ekonomika je pro ně důležitější, ale jestli vše spěje k větší duchovnosti lidstva, pak je zrovna toto ještě v nedohlednu.