Píseň mého srdce – říjen 2007

Minule jsem se zmínil o tom, že je vlastně každý na cestě, může však po ní kráčet pomalu, stát na ní nebo se dokonce navracet a jen ten, kdo po ní kráčí vědomě, snaží se rozlišovat své činy a nepodléhat sklonům své mysli, nýbrž jich naopak využívat, může říci, že kráčí po duchovní cestě. Ale nemohlo by tomu ani být jinak než, že i toto je dvojsečná úvaha. Vede totiž k určitému separování se od druhých lidí, případně i vyvyšování se nad ně, nebo dokonce až pohrdání jimi, protože jsou nechápaví, nevědomí.

Význam duchovního společenství

Bývá obvyklé, že lidé mají různé zájmy a aby je moli pěstovat, vytvářejí společenství, v nichž se setkávají a vyměňují si své zkušenosti a sdílejí je. Ve všech moudrých písmech je takové setkávání se doporučováno a provádí se. Měli bychom k němu přistupovat otevřeně a čistě, ale jak zjišťujeme již např. u Ježíše, který vyhnal kupce z chrámu, vždy se mezi ty, kteří následují něco hlubokého, dostávají povrchní lidé, kteří jen docházejí, aby se zbavili své nemožnosti dokázat být sami se sebou, nebo zbavili se přebytku myšlenek z rozptýlené mysli stálým žvaněním. Na Východě to tak obvyklé není, spíše se to rozšířilo na Západě v tzv. esoterických kruzích, protože západní lidé jsou zvyklí více přemýšlet, vše komentovat, zpochybňovat, mají menší schopnost věřit, někdy zase naopak uvěří hloupě všemu a nedokáží se tak soustředit, protože to vyžaduje trpělivost a vytrvalost. Čili to jsou už mnohé z překážek na cestě, jaké vyjmenovává Pataňdžali ve svých Jóga sútrách. Pletou si duchovní setkávání se s kluby šachu apod. Pro ně platí tato moje báseň (limerick):

“V pondělí čas nemám, chodím do klubu.
Kdybych někdy vynechala, tak bych měla ostudu.
Meditace jógy zas tak vážně neberem,
hlavně že své vztahy všechny proberem.
Mám už smysl bytí – bez jógy žít nebudu.”

My se sice máme stýkat se všemi, s nimiž je třeba, ale zároveň si musíme dát pozor na to, abychom nebyli dotčeni některými jejich negativními vlastnostmi. Proti tomu bychom měli být odolní a nejsme-li dosud, pak je lepší se – pokud to jde – takovým lidem vyhýbat. Vedle toho je doporučováno se zároveň občerstvovat ve společnosti stejně na sobě pracujících – ale ne se jen scházejících k drbání. Toto o tom krásně píše ve své knize Svatá věda Svámí Šrí Juktéšvar Giri:

“I zde, zaposloucháme-li se do toho, co nám říká naše vědomí a poradíme-li se s naším přirozeným zalíbením, najednou zjistíme, že jsme rádi s takovými osobami, jejichž magnetismus na nás harmonicky působí, které zklidňují náš organismus, vnitřně povzbuzují naši vitalitu, rozvíjejí naši přirozenou lásku a tak nás zbavují těžkostí a dodávají nám mír. To nám tedy říká, že bychom měli být ve společnosti sat neboli spasitele (vědomé) a vyhýbat se společnosti asat (nevědomé). Jsme-li ve společnosti sat, jsme schopni užívat si skvělého zdraví fyzického i duševního a náš život je prodloužen. Jestliže neuposlechneme varování matky přírody ani našeho vlastního čistého vědomí a zdržujeme se ve společnosti čehokoli, co je asat, potom je účinek přesně opačný a naše zdraví je podlomeno a náš život zkrácen.”

(Svámí Šrí Juktéšvar Giri – Svatá věda, kapitola III., 9.-11. sútra, překlad Jiří Mazánek)

Teprve potom se může takovéto setkávání nazývat satsang neboli setkávání se v pravdě. Vše ostatní je ztrátou drahocenného času a energie.

Nutnost gurua

Neméně důležitou součástí duchovní cesty je setkání se s osobou (či více osobami postupně), která nás poučí svým osobním příkladem a vyzařováním o tom, jak v našem vlastním případě postupovat, čeho se vyvarovat a jakého sklonu své osobnosti nejvíce využívat. Nejde pouze o učitele, jehož si vážíme pro jeho vědomosti, ale bytost s níž jsme navždy spojeni pro její vlastnosti, poznání a nezištnou lásku, s níž dává. To je třeba správně pochopit a nestat se pouhou ovcí, již využívá, což je zvláště v poslední době a nejen na Západě obvyklé. Z chudých zemí, jako je Indie, k nám proudí “guruové”, kteří zde hledají obživu u duchovně dychtících prosťáčků, kteří věří všemu, co jim říkají a bohatě je za to odměňují. Ti je učí prostotě a čistotě a sami žijí v přepychu a vůbec nedodržují to, co hlásají. Mezi nimi je jen občas někdo skutečně hluboce duchovní. Dejte na to velký pozor a mějte správné rozlišování. Základem je to, že skutečný guru nehledá masy lidí, hromadné zasvěcování, neváže lidi, dává jim svobodu, i když poslušnost vyžadovat musí. Je třeba to pochopit tak, že taková bytost žije v jiném, vyšším či nejvyšším stavu vědomí a může vám pomoci již jen její vyzařování při setkání se s ní (daršan) natož osobní, individuální doporučení nebo zasvěcení. Ale dejte vždy pozor, aby v tom nehrály hlavní roli peníze. Spoléhejte opět na vlastní zkušenost a harmonické vibrace při setkání. Jinak vám k tomu přidávám opět jednu báseň z vlastních zážitků.

Samádhí chceš? Koukej zaplatit!
To zadarmo nejde hned se osvítit.
Každé zasvěcení něco stojí,
ať jde pryč, kdo postupu se bojí.
Osvícení si pak nechte potvrdit.

Možná to vyznívá trošku tvrdě, ale uvidíte, že to tak je. Snažte se být vnímaví, ne pochybovační a nepodléhejte každému novému esoterickému nebo new ageovému směru, protože to vše zde již dávno bylo a není nic nového pod sluncem. Věřte své pravdvidelné meditaci, dalším duchovním cvičením, pravidelnosti, vytrvalosti, lásce, těm, tkeří vás nikdy neopouštějí, ať se děje, co seděje s vámi nebo kolem vás, nepomlouvejte druhé a především poznejte se a věřte si.

Jiří Mazánek

Píseň mého srdce – říjen 2007