“Než ze srdce jsem lásce výhost dal,
bezmála všechna tajemství jsem znal.
Teď, když se na vše dívám s rozumem,
klam, že snad něco vím, se zjevným stal.”
(Čtyřverší Omara Chajjáma, č. 265, překlad Josef Štýbr)
Dnešní svět je postaven na výsledcích vývoje vědy a techniky a také s nimi padá. Každá činnost je řízena počítači a máme ze zkušenosti mnoho příkladů, že když přestanou jen na chvilku fungovat, vše se zhroutí – není elektřina, plyn, nefunguje od dopravy po rozhlas, televizi, tisk a telefony nic. Nedokázali bychom bez těchto úžasných technických pomůcek žít. To je na jednu stranu zlé a na druhou dobré. Všem nám pomáhají a usnadňují práci a život. Jestliže věnovalo lidstvo staletí výzkumům a práci na jejich objevení, není důvod, proč bychom se jich měli vzdávat. Jiná otázka je však ta, jak všechna tato technika působí na člověka jako živou bytost, na jeho mysl, srdce, zdraví a jednání. A to je otázka trvající již po celou dobu trvání lidstva. Vždy se objevil ve společnosti někdo, kdo viděl více dopředu a spojoval si své vjemy jinak, takže byl schopen přinést něco nového, co pomohlo druhým. A vždy se na to druzí nejprve dívali s nedůvěrou, aby to pak po nějakém období zatracování přehnaně oslavovali a nedovedli si bez toho představit další život. Tak je tomu i dnes. Kolik malých dětí již nemůže být bez mobilu nebo počítače? A kolik je těch, které více zajímá třeba příroda nebo umění? Kolik z nich se stává fanatiky techniky a kolik fanatiky ekologie či zdravotního stylu?
Jak víme, stejné problémy řešil perský matematik, hvězdář, svobodný myslitel a básník Omar Chajjám někdy v 11. století. Navíc se musel potýkat s dogmatismem pravověrných muslimů asi tak, jako my s komunistickou ideologií ještě docela nedávno nebo Leonardo da Vinci a mnozí další s katolickou církví ve středověku a později. Vždy to bylo stejné a vždy si také můžeme všimnout toho, že všichni tito duchovní velikáni nebyli otroky jen své víry v nové vynálezy, vědu a techniku, ale měli otevřená srdce pravé, svobodné víře a lásce. V nesčetných životních příbězích, které se nám o nich zachovaly a třeba verších Omara se o tom můžeme přesvědčit.
Pravá víra a svoboda
Je snad dnes lidstvo jiné? Ano, vedle těch, kteří věří jen vzorcům a důkazům, je stále ještě na světě obrovsk množství věřících v Boha v různých velkých i menších náboženstvích a snad dokonci i jejich počet stoupá. Nebo se k nim jen hlásí? K čemu je dobré být členem nějaké církve a tzv. věřit v Boha, když jsem jen otrokem nějakých přikázání, která mi svazují život, místo aby mne učinila svobodným? Ale stejně tak je nevědomé si myslet, že když si budu dělat, co chci – což už ani stejně není možné – tak jsem svobodný. Jistě, myslet si mohu, co chci, ale to také neznamená, že jsem svobodný. Svoboda je v tom, že má mysl není na ničem závislá a není ničeho otrokem. To se netýká jen hmotných věcí, ale především našeho vnitřního života. Proč by potom tolik stoupal počet nešťastných lidí, závislých na drogách, počítačích atd., zvyšoval se počet těch, co navštěvují psychology a psychoterapeuty nebo upínajících se na různé, moderní duchovní směry, které již také začínají lidi vykořisťovat a zneužívat, protože přišly na to, že je to dobrý obchod.
Potřeba lásky
Je to tím, že jsme odložili až někam zcela dozadu své srdce a jeho volání po lásce. Přitom většinu toho pro náš život nejdůležitějšího poznáváme srdcem a prožíváme srdcem. Ale my se bojíme, protože srdce je velmi křehký orgán a velmi často se může mýlit. A to je něco, za co se stydíme. My chceme mít vždy jistotu a tu nám srdce nemůže dát. Vždyť je proměnlivé, nespolehlivé. Je to však pravda?
Je na to třeba hledět nejen ze svého hlediska. My musíme nalézt jistotu v sobě samém, ale zároveň potřebujeme také ty druhé, jejich komunikaci, slova, přátelství, lásku, společnost, pochopení. A v tomto směru se bojíme a uchylujeme se často jen k planým frázím nebo prázdnému tlachání po hospodách, diskotékách či v rodinách. Nejsme k sobě samým, natož k těm dalším upřímní. Nedokážeme se svěřit, stydíme se za to. Skrýváme svůj pláč a radujeme se povrchně a z povrchních věcí. Rozšířila se tzv. zábava, bavení se, ne společná, hluboká radost z krásných věcí. Podívejme se jen třeba, jakou hudbu poslouchali lidé ve středověku a jakou dnes. Kolik se vyplýtvá hmoty na zbytečné knihy, CD, filmy apod.? Ale lidé již, aspoň někteří, pomalu začínají chápat, že přílišná víra pouze v rozum a pohrdání láskou nás zničí. Přesto se jak ve jménu rozumu, tak víry či lásky po celém světě stále bojuje a to s velkou nenávistí, ač vlastně všichni lidé chtějí lásku a mír.
Milujte svým srdcem
Je to tím, že jsme stále ještě ve svém celku nepochopili, že lásku musíme neustále vysílat svým srdcem všem, do celého světa a ne jen těm, kdo nás milují. V lidských vztazích již doma v rodinách je nepochopení, nedůvěra a nenávist. Proč by se jinak polovina manželství rozváděla? S čím jsme nespokojeni? Hledáme vedle sebe dokonalého člověka a sami na své dokonalosti nechceme pracovat. Musíme začít u sebe sama a vědět, že každý má chyby a nikdo není dokonalý. Naše důvěra v druhého, odpouštění a vzájemná pomoc nás jistě probudí k hlubšímu životu. Neznamená to, že nebudeme pravdiví a nedokážeme něco druhému nebo sobě vytknout, ale i tato upřímnost v sobě může mít lásku a pochopení. To vše otevře naše srdce pravé svobodě a nezávislosti na nějakých přikázáních a strachu z důsledků a jejich nedodržování.
Buďte, prosím, otevření druhým a milujte.
Jiří Mazánek