„Jeden zloděj ve slavném indickém městě Váránasí se potuloval po břehu řeky Gangy a přemýšlel, kde by se mu podařilo něco ukrást. Tu si všiml velkého množství jógínů, sádhuů, muniů a různých dalších asketů a guruů, kteří tam každý na své dece seděli. Lidé k nim přicházeli, poklonili se, dali jim trochu jídla nebo peněz, na něco se zeptali a buď dostali odpověď nebo bylo u některých odpovědí mlčení a zase s úklonou spokojeně odcházeli. I řekl si zloděj, že tohle by bylo něco pro něj. Vždyť stačí obléci si oranžový oděv, nasadit duchovní výraz, něco důležitého a neutrálního říci a hned bude mít bez práce vyděláno.
Jak si usmyslil, tak učinil a hned druhý den se na břehu Gangy objevil další “mistr”. Brzy začali také přicházet lidé a vše bylo tak, jak si naplánoval. Tak to šlo již více dnů. Tu si však všiml, že všichni ti asketové zde pouze nesedí a nevybírají od lidí dary. Četli svatá písma, recitovali mantry, meditovali a prováděli další duchovní cvičení. Tu si řekl zloděj, co kdybych se něco z toho naučil, mohl bych tak na lidi více zapůsobit a jistě by mi dali více. Tak začal nejprve zpívat mantru óm. Pak se mu chtělo zavřít oči a meditovat. Zkoušel to a po nějakém čase se mu to tak zalíbilo, že ho přestaly zajímat dary a peníze lidí, pokračoval v pravidelné duchovní praxi, očistil své zakalené vědomí a dosáhl osvícení. Tak jedno oranžové roucho a okolní společnost duchovních lidí způsobily, že se změnil stav jeho vědomí.“
Takovýto příběh se vypráví po celé Indii a obzvláště oblíbený ho měl mistr Rámakrišna. Poukazuje se v něm na to, jak může symbol duchovního snažení – oranžové rucho a společnost moudrých zapůsobit na úplnou přeměnu člověka. Není možné vstoupit do vody, aniž bychom se nenamočili. Pokud ovšem nejsme Ježíš nebo někdo jemu podobný. V tomto smyslu však také platí, že malá nečistota zkazí to, co je již čisté – třeba sladké mléko se zkazí, když do něj dáme ocet nebo vůni květin přebije smrad z ryb. To jsou velmi poučné a křehké věci. Říkají nám, že je nutné moc dobře volit jednak společnost, nejsme-li dostatečně pevní ve své mysli, vybírat si čistou stravu, je-li naše tělo citlivé a reaguje na pro něj nevhodné potraviny negativně a hlavně si pečlivě a stále uvědomovat své myšlenky, zda se mezi ně znovu a znovu nevynořují ty znečišťující a zda je vůbec dokážeme kontrolovat.
Všechno je relativní
O tom asi nikdo nepochybuje a může namítnout, že tato věta se hodí vždycky. Neříkám ji ale náhodou. Podívejme se, co pravil Tótakáčárja, jeden z žáků slavného Šankaráčárji.
„Mnoho je těch, co kadeře si váží do uzlíku,
mnoho těch, co hlavy vyholené mají
a mnoho těch, co vlasy všechny vytrhali.
Další z nich nosí roucha okrová,
někteří z nich i do jiných se barev šatí –
to vše však dělají jen pro své žaludky.
Dokud trvá jejich sebeklam, Pravda se jim nezjeví.“
(Šrí Šankaráčárja – Uctívej Góvindu)
Ano, je to tak. Všechny vnější okolnosti jsou jen pomocné prostředky. Nejdůležitější je vnitřní práce a správné pochopení. To není nikterak snadné. Všechny tendence našeho individuálního já nás odvádějí od universálního středu. Nabízejí nám tisíce možností, i když se staneme tzv. duchovními nebo jsme “na cestě”. Někdo se začně např. vychloubat tím, že jeho cesta je lepší, ta pravá či přímá a nejkratší. Přátelé, zde už jsme na scestí. Nemá pravdu ani ten guru, který má třeba nejvíce žáků. A třeba pravdu má, ale už ji v tom davu nenajdete. Víte, kolik měl v dávných dobách učitel žáků nejen v Indii? Opravdu málo, jen tolik, kolik jich bylo schopno ho obklopit a žít s ním – tedy maximálně do deseti. I dnes jsou však stále takoví guruové, kteří žáky nevyhledávají a mohou se s tím málem opravdu sdílet. Také Ježíš to s učedníky nepřeháněl. Každému mohl říci to, co potřeboval a všem mohl předat své požehnání, aby se probudilo jejich vědomí k Pravdě.
Kolik bylo rytířů u Artušova kulatého stolu a kolik z nich nalezlo grál? Stejně tomu bylo ve 13. století s katary v Languedocu. V tom velkém množství jich konsolamium předávalo jen pár a jakou obrovskou sílu jejich hnutí mělo. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hloubka spočívá v rozlišování
Jestliže je vaší mysli – a tím smyslům a tělu stále něco nabízeno, ať již z vnějšku nebo z vnitřku, musíte se naučit mezi tím rozlišovat. Abyste to dokázali, musíte cvičit svoji rozlišovací schopnost – vivéku. Nemáte-li jí dost silnou a nemůžete se na ni spoléhat, musíte si nalézt takového člověka, který ji má nebo dosáhl “vyššího” vědomí než vy. Ten pojem “vyšší” jsou jen slova, kterými se nedá vyjádřit to, že je schopen vám pomoci. Třeba mu budete jen věřit nebo sloužit a tím se očistíte. Je mnoho cest, které neznáte a pomocí vašeho odevzdání je můžete poznat. Pro nikoho není nic stejné a zkušenosti mohou být také různé a přesto směřovat k témuž. Neodsuzujte tedy, prosím, a přejte druhým, aby nalezli Pravdu tím působem, jak ji hledají, i kdyby byl zcela odlišný od vašeho. Na vrchol, který je jeden, vede nespočet cest. Buďte jen správně na té své. Pak bude jistě vše v pořádku.
Jiří Mazánek
Source: https://www.jirimazanek.cz/clanky-rozhovory/pisne-medunka/214-pisen-meho-srdce-ervenec-2008