Píseň mého srdce – červenec 2007

„Naslouchat ti jemně svým tichem
aby slova plynula
a tóny rozžehly ty struny neznělé
však přec znělé
mlčet ti svou lásku
jako kočka co přede a sní
v kolébání milostí světla
ty kráso světa …“

Mnoho z nás sní o věčné lásce a o tom, že se budeme věčně milovat. Dokonce mluvíme i o tom, že milujeme všechny lidi, na každém duchovním setkání jsme všeobjímající. Ale jsme takové lásky schopni? Jsme k ní skutečně zralí? A jak si ji vlastně představujeme, když si často nedovedeme představit ani lásku se svým partnerem?

Málokdo z těch, kdo se zamilují, si totiž uvědomuje, co se s ním vlastně děje a už vůbec nemyslí do budoucna. vidí objekt své lásky pouze jednostranně. Ano, měli bychom žít právě jen v tomto jediném okamžku a v jistém slova smyslu neplánovat budoucnost. Ta sama vzniká jako přítomný okamžik, žijeme-li ho v jednotě. Pak se nám dostává všeho, co je třeba. Takový okamžik žijí již ty zralé, dokonalé bytosti. Ostatní jsou ve víru svých myšlenek a pocitů.

„Vzpomínka hřeje
srdce mi laská.
Vzpomínka zlá je
srdce mi drásá.“

Čím to, že jedna myšlenka má rub a líc, že jednou potěší mne málo a jindy zase víc? Čím to, že mám touhu, v hlavě zmatek veliký a příště zase klid, štěstí a mír? Jak se vymanit ze všech těch vzpomínek, které nám vybavují vše dávno i nedávno minulé? A co vlastně způsobuje ten neustálý neklid v naší mysli? Jak jenom zastavit tu touhu, která žene naše srdce do zmatku? Jak přivolat klid a prodrat se tou houští naší mysli?

Takové a mnohé další otázky svírají ve svých okovech člověk od nepaměti. Netýkají se vůbec jen mladých lidí, chlapců a dívek, ale člověk s nimi často i umírá. Čím to, že celý svůj život s nimi bojuje jakýsi marný boj? Bude to asi tím, že láska, vztahy a sex jsou pro člověka tak důležité, že se bez nich neobejde. Avšak právě svou křehkostí, různou citlivostí a schopností lásku vnímat se z lásky stává dvojsečná zbraň. Vše ve světě je pomíjivé, postupně to uvadá a odchází a člověk není výjimkou. Jeho city jsou velmi proměnlivé a na mnoha věcech závislé. Podléhá různým vnějším vlivům i vnitřním stavům vědomí.

Změny ve všem

Změna ve vztahu přichází někdy pozvolna, někdy velmi rychle. My však často nejsme schopni tuto změnu vnímat – tedy onen proces, ne již výsledek – protože málo pozorujeme sebe, druhé, či okolí vůbec. Teprve za nějaký čas (rok, dva i více) „najednou“ zjistíme, že se k sobě nehodíme a že si už vůbec nerozumíme. Potom jsou všechny noviny a časopisy plné inzerátů, kde zklamaní hledají seznámení a vytvářejí si představu, že najdou toho „pravého“ (tu „pravou“) a vše bude zase skvělé. To svědčí jen o tom, že člověk potřebuje svou doplňkovou polovinu, aby byl úplný, někoho, s kým vyněňuje svou energii, s kým se sdílí.

Skutečností je, že podléhá-li vše změně, podléhají jí i naše vztahy, a proto v okamžiku seznámení jsme jiní než třeba za měsíc. To vše způsobjí energie, které v nás proudí nebo také neproudí, energie kolem nás a jejich vnímání námi a soulad s nimi. Co jsou to ty energie? Je to třeba geomagnetické pole, na němž spíme nebo v němž celý den pracujeme. Je to vliv Měsíce (např. úplňku), Slunce (skvrn na něm), počasí (deštivé, slunečné aj.), denního času, znamení zvířetníku, pohlaví, stravy, výchovy atd. – a především schopnosti toto vše vnímat a skloubit dohromady. I když na člověka vlastně působí hodně těchto faktorů, měl by se pokusit si je tolik nepřipouštět a nezoufat, nestávat se malomyslným, když některý z nich nezvládá. Vždyť ve skutečnosti nejsme tak bezmocní. Jsme na tomto světě právě proto, abychom dokázali se něco bojovat a něco zase naopak bez boje přijmout. Získat tak jakousi pružnost a odolnost, které nám umožní se ve větru – tedy situaci, již nelze změnit – ohnout, ale hned potom se zase narovnat a žít. Ostatně o tom všem již dávno mluvily takové knihy jako Bhagavadgíta nebo Tao-te-ťing, ale mnohé další.

Věčná láska

Může však existovat něco jako věčná láska, o níž sní básníci? Jsou skutečné jejich představy a vize? Nežíjí ve zcela jiném, vymyšleném světě? Vždyť když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme, že většina z nás stále nemá čas spočinout a snít a chce se spíše odreagovat a bavit. Přesto si myslím, že je mezi námi dost těch, kteří se trápí láskou, nesmírně ji stále hledají. Jenom se stydí před druhými přiznat. Vždyť všichni si často na lásku hrají a baví se jí. Nelze ji přece brát vážně – to bychom byli směšní! A proto je zábavou i sex. Nakonec – záleží nám vůbec na citech a vztazích? Nechtěli bychom, aby to vše jaksi samo, bez přičinění vycházelo? Kdopak chce dnes věnovat čas a srdce tomu druhému a stále mu dávat najevo, jak mu něm záleží?

Každý den vychází Slunce stejně a přece trochu jinak. Každý den vypadá stejně a přece tomu tak není. Každý den se probouzíme do svého hotového, „trvalého“ vztahu a přece tomu tak není. Vždyť vše ve vesmíru je změnou. I my jsme vůči sobě v neustálých změnách. Jak by mohl zůst náš vztah stále stejný! Ale když to připustíme, připustíme i vývoj. Avšak kam? Kam směřovat ve svých vztazích tak, abychom je neplánovali a nestaly se z nich pouze rozumové vztahy? Jsou-li city tak dvojsečné, stojí za to se jimi vůbec zabývat? Neměli bychom radši žít spokojený, konzumní, rozumový život?

Zkusme milovat

Zdá se, že vše nasvědčuje spíše opaku. Je lepší se trápit a vyvádět hlouposti a dostávat ponaučení. potom člověk zjistí, co je to být stále živý, vnímavý, citlivý a jak prožívat extázi. Vy všechny romantické duše, nebojte se snít. Otevřete srdce těm neznámým proudům, ať na vás působí. Počítejte však s bolesí, zklamáním a smutkem, ale třeba také se štěstím,radostí a krásným sdílením se. Nikdy však nemůžete vědět, co z toho na vás čeká. Proto je třeba být připravený na vše. A budete-li pracovat na svém vnitřním pochopení a na svém vnitřním rozvoji, snad se vám časem podaří nalézt odpovědi na mnohé z vašich bolestí a nadějí.

„Bolest, utrpení a rozkoš lásky – jedno jest. vím to z vlastní zkušenosti. Spojení pak obou je nejhlubší mystérium lásky.“

František Drtikol

Jiří Mazánek 

Píseň mého srdce – červenec 2007