“Ach, tolik chtěl ses dozvědět
o lásce a tak málo víš!
Svůj cit nemůžeš zadržet
k té, od níž přízeň nesklidíš!
Srdce mi vzala a mě s ním,
sebe samu i světa řád,
a je-li pryč, nic nevlastním,
jen toužím a chci milovat!”
(Bernart de Ventadorn, asi 1147,
přeložili Josef Prokop a Jiří Holub)
Slavný francouzský trubadúr v jedné ze svých proslulých písní vyjadřuje odvěkou touhu člověka poznat lásku a zažívat ji stále. Avšak právě v těchto pár slovech se skrývá nekonečné hledání lidstva, které ho žene vpřed. Je otázkou, zda je to citem muže, který směřuje k ženě, předmětu jeho touhy a většinou nedochází svého naplnění, či je to naopak touhou ženy po muži. Dějiny i naše drobné, každodenní zkušenosti nás přesvědčují, že je to spíše právě žena, která je silou, jež dává do pohybu netušené energie a možnosti, které má v sobě muž. Ten je od přírody více bojovníkem o přežití a pak pohodlným a líným. Má-li však motiv, ideu – a tím je láska k ženě, třeba i nikdy neviděné, neznámé nebo dokonce neprojevené Boží matce – získá obrovské nadšení, radost a sílu. Vzpomeňme si jen, pro kolik žen se vedly krvavé, nekonečné, léta trvající války – např. pro Helenu v Tróji nebo Sítu na Šrí Lance. Co svět světem je, vždy v něm žena kraluje.
Dvorská láska
Ovšem nemusí to kralování být vždy patrné. U orientálních národů víme, že ač je uctíván ženský princip, skutečná žena nemá ve společnosti příliš práv. V Evropě se situace vyvíjela tak, že žena byla uznávána spíše jako matka, udržovatelka rodu, a proto měli kmenoví náčelníci více žen, aby je obdařily aspoň jedním mužským potomkem. Ženy ovšem také sloužily pouze k uspokojování jejich rozkoše a nezajímali se o jejich pocity a prožívání. Když se začaly tvořit státní celky, byly dcery králů i nižších šlechticů prostředkem k získání dalšího majetku. Na pocity ženy se opět nebral ohled. Když začali vznikat rytíři, brzy s nimi objevila i pravidla, která určovala, kdo je pravý rytíř. A tehdy přichází také jako jedna ze základních podmínek nevídaná věc – nejen podřízenost pánovi, ale také podřízenost manželce pána. A právě v družině pánových služebníků se objevují někteří, kteří se zabývají opěvováním vlastností, krásy a vnad Dámy. Ti se nazývají trubadúry. Toto slovo pochází z okcitánštiny, jazyka, jímž se mluvilo v jižní Francii a znamená v podstatě toho, který skládá slova a melodii. Většinou však své skladby sami nezpívali a přenechávali to profesionálním hráčům, kteří se nazývali žakéři. Samotní trubadúři nebyli vždy šlechtici, často pocházeli i z velmi chudých poměrů. V pánově družině bylo hodně chudých rytířů, kteří hledali bohatou ženu, s níž by se oženili, aby získali aspoň malé panství. Také mezi nimi bylo velké sexuální napětí, takže opěvováním Dámy se aspoň trochu transformovalo. Ačkoli byly písně často velmi vyzývavé, až erotické, byla Dáma většinou naprosto nedostupná a její projevy se omezovaly na to, že rozdávala úsměvy nebo rozkazy, jež bylo nutné splnit.
Brzy se začala tvořit velmi přesná pravidla toho, jak se chovat k ženě, již zbožňujeme, co si smíme dovolit a co můžeme očekávat. Vznikly i soudy lásky, kde Dáma rozhodovala u jednotlivých rytířů, zda se správně zachovali a dávala jim za jejich činy úkoly či tresty. To však neznamenalo, že by se změnilo ve společnosti její postavení. Přesto však byli rytíři ochotni kvůli jejímu úsměvu, polibku či milému slovu učinit cokoli a dostávali se svým roztoužením až do extatických stavů. Vzpomeňme si na rytíře svatého grálu Lancelota a manželku krále Artuše Guinevru. Jejich vztah byl vlastně cizoložstvím, ale nebyl již posuzován jako u jiné slavné milenecké dvojice Tristana a Isoldy jako poklesek, nýbrž spíše jako něco vznešeného, co pomáhá rytíři na duchovní cestě. Tím, že nemůže naplnit svou touhu – protože vždy muselo jít o vdanou ženu – vzniká v něm zvláštní erotickoduchovní stav, v němž ho podporuje žena, již uctívá a on spalován tím žárem, koná hrdinské či duchovní skutky. Ačkoli je cesta k tomuto stavu dosahována jinak, nepřipomíná vám to zcela obdobný proces u šakti jógy nebo tantry v Indii? I tam je třeba dosáhnout erotického vzrušení, stále ho správně udržovat co nejdelší dobu a postupně přeměňovat na vyšší formy energie a nakonec je obracet k Bohu. I u trubadúrů se mluví o určité době očisty, než poznají skutečný stav lásky. Se svou vyvolenou se mohou líbat, hladit, být spolu nazí a tak se sdílet, až se stávají duchovně zcela jako jeden, ale nesmí dojít k tělesné lásce. I v tantře je tělesné spojení vyhrazeno jen těm, kdo již dokáží zažehnout plamen kundaliní a nejvíce tato připravenost závisí na ženě.
Moc ženské energie
Jak víme z některých kusých životopisů trubadúrů, i u nich někdy docházelo k naplnění touhy, ale pak také byli pánem vyhnáni, méně často i zabiti. 11. – 13. století dalo mocný impuls k tomu, aby si společnost začala uvědomovat obrovskou sílu a možnost ženské energie a postupně během dalších staletí i měnit postavení žen ve společnosti. Z dnešního hlediska, kdy si jsou muži a ženy rovni, nám může toto vše přapadat trochu přehnané a nadnesené. Není to však ani trochu pravda. Tehdy si ženy mnohem více uvědomovaly sílu své energie a pracovaly s ní. Dosáhly pak obrovských možnosti, jako např. nejslavnější královna, trubadúrka, milenka a nesmírně vzdělaná žena Eliánor Akvitánská, na jejímž dvoře se podporovali a vzdělávali mnozí trubadúři. Dnes vnímají ženy spíše svou vnější krásu a snaží se ji udržet, než aby kultivovaly ten mocný zdroj v nich. Škoda pro ně i pro muže.
Jiří Mazánek