Rozhovor se známým hudebníkem a duchovním učitelem Jiří Mazánek vystudoval VŠCHT v Pardubicíh, obor analytická chemie, ale po 12 letech práce ve Státní technické knihovně v pražském Klementinu se začal věnovat pouze koncertní činnosti, vydávání časopisu Dotek (13 let) a výuce jógy a tantry. Později začal též externě připravovat pořady OÁZA a Mezi Drakem a Hadem pro Český rozhlas 3, Vltava, věnující se především meditativní a duchovní hudbě, nyní též pro internetové rádio Místo setkáváni.Vedle mnoha CD, která mu byla vydána, napsal také knihu o mantrách a přeložil další duchovně zaměřené knihy. Pro Meduňku píše pravidelné duchovní promluvy nazvané Píseň mého srdce.Podrobnější informace naleznete na www.jirimazanek.info, http://joga-joga.webovastranka.cz, www.tantra-zenskatantra.webovastranka.cz, www.casopisdotek.cz, Ot.: Jiří, většinu čtenářů by zajímalo, jak jsi k tomu všemu přišel. Odp.: Jak je známo, není nikdy nic náhodné. Nicméně doma duchovní témata nikoho nezajímala a vůbec nikdo mě k nim nevedl – spíše naopak. Když jsem poprvé kolem 16 let o józe četl a získal i popisy některých cvičení, hned jsem je začal sám provádět. Brzy nato se u nás v Pardubicích objevila učitelka jógy, k níž jsem rok chodil. Pak emigrovala a přišel ten pravý učitel, pan Otakar Vojkůvka, který dojížděl z Brna a dělal něco naprosto jiného. Hlavně přednášel a vozil přepisy přeložených knih. Od něj jsem získal první, pevné základy a jasnou představu, co to opravdu jóga a duchovní práce je. Po roce cvičení jógy a první „sexuální“ zkušenosti jsem měl v 17 letech částečně probuzenou kundalini, což se projevilo především naprostou změnou mé hry na kytaru v dlouhé několikahodinové improvizace se zpěvem, při nichž jsem upadal do extatických stavů a nevěděl o sobě.Při studiu na VŠCHT jsem denně několik hodin cvičil a meditoval, spal jsem asi tři hodiny, z etických důvodů jsem se stal vegetariánem a také jsem psal duchovní deník a básně. Na vojenském cvičení katedry v Jaroměři jsem měl při hře na kytaru první vhled do jiného bdělého stavu vědomí a zažil první kratičké samádhí.Po ukončení VŠCHT jsem na vojně v Českých Budějovicích byl okolnostmi přinucen začít vyučovat jógu a založil tam dva oddíly, které navštěvovali dnes známí učitelé z různých duchovních oblastí. Mnoho let jsem tam potom dojížděl a budovali jsme ášram, než jsme o něj přišli. Ještě na VŠCHT mě Jaroslav Hutka seznámil se sitáren a indickou hudbou, kterou mu moje hra na kytaru připomínala a já si začal myslet, že ji mám hrát. Proto se jako první v ČSSR ještě s pár přáteli setkávám tajně s členy Hnutí Haré Kršna, což posléze vyvolalo více mých výslechů od STB. Teprve v roce 1989 jsem měl možnost odjet do Indie, o níž jsem léta snil. Tam jsem se učil především zpívat duchovní hudbu v chrámech a zažil bhaktické samádhí před sochou Kršny s Rádhou. Pochopil jsem také, že mé místo je zde a má hudba si má vzít z té indické především její duchovní poselství.
Ot.: A jak jsi přišel k tantrickým zkušenostem? Odp.: Brzy po prvních sexuálních pokusech jsem zjistil, že sice toužím silně splynout s ženou, ale vedle sexu je to hlavně láska, sjednocení s bytostí, již miluji, co mě oslovuje. Nejradši bych milované dal vše, sebe celého, úplně se jí odevzdal. To brzy začalo vyvolávat při milování stavy podobné meditaci a zároveň jsem slyšel mantry, hudbu a zpěv. Netoužil jsem po uspokojení, ale spíše o prodloužení tohoto stavu. Zároveň mi začalo přicházet bezeslovné pochopení některých věcí nebo textů. To se také projevilo v jiném, klidnějším a bdělejším způsobu hraní.V té době jsem se setkal s učiteli Skandinávské školy jógy, meditace a tantry a při prvním poslechu hudby sitáristy Roopa Vermy došlo k probuzení kundalini.Neprojevilo se to nijak bouřlivě, spíše plnějším vědomím, bdělostí a intenzivnějším prožíváním lásky.S Roopem Vermou, kterého jsem k nám pozval, jsme potom strávili mnoho let při koncertech, seminářích a nahráli i několik CD. Ot.: Ještě od někoho dalšího jsi čerpal tantru? Odp.: Pak jsem se setkal se svámím Šambhušivánandou, od něhož jsem obdržel duchovní jméno a mantru. Velmi mnoho jsem také načerpal od svámího Satjánandy a Fráni Drtikola. Souběžně s tím jsem však byl celá léta naprosto ztotožněn s učením a osobností Paramahamsa Jógánandy, později též s některými knihami Osha.Po hudební stránce mě strhl přednesem manter Šrí Ganapati Saččidánanda svámídží. Jeho hudba má v sobě obrovskou energii, extatičnost a léčivou sílu. Ot.:Ale ty čerpáš, jak vím, ještě z mnoha dalších zdrojů? Odp.:Dá se to tak říci, ale zároveň je ve skutečnosti zdroj jen jeden. Obrovskou studnicí je arabská, především súfíjská nebo íránská hudba, tance a básně, potom alikvotní zpěv Davida Hykese, tibetské mísy Klause Wieseho nebo díla Rabíndranátha Thákura, Chalíla Džibrána, Hermana Hesseho a dalo by se pokračovat dál a dál. K tomu všemu jsem se také dostal díky hlubšímu zájmu o etnickou hudbu a nástroje. Ot.: Není těch inspirací moc? Jak je dokážeš skloubit? Odp.:To se zdá na první pohled a zdaleka to nejsou všechny. Ve skutečnosti využívám v daném okamžiku pro sebe i druhé jen to, co je vhodné. Důležité je nebýt dogmatický a závislý na jediném názoru či technice a vnucovat ji sobě i druhým. Duchovní cesta není strnulá, nýbrž se musí dle potřeby správným směrem přizpůsobit. Ot.: Co myslíš, že je na duchovní cestě nejdůležitější? Odp.:V každém případě milovat sebe i druhé, rozlišovat, být bdělý a sloužit. Ze všeho nejdůležitější je však milovat. Lásky je mezi námi méně, než se zdá proto si ji nesmíme plést se zamilovaností. Ta pomine. Lásku je třeba pěstovat, stále zalévat svým dáváním a vnímavostí a citlivostí. Takže, jestli bych mohl druhým něco vzkázat, tak to bude – mějte se víc rádi, milujte se navzájem. Rozhovor připravili Jožan Púry a Jiří Mazánek