Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj, byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.“
Karel Hynek Mácha – Máj
Možná jste si mohli všimnout, že v různých poetických textech světových kultur volá vždy k lásce nějaký pták. Podobné je to v poezii Rabíndranátha Thákura i čínské, japonské či arabské poezii. Přitom pokud vím, tak ptáci mají své námluvy jen v určitou roční dobu a člověk touží po lásce celý svůj život – alespoň ten, který hledá štěstí a naplnění, ten, který doufá, že život není jen uspokojování přání. A láska není přání. Láska je touha, která je schopná překlenout pomíjívé a věčné. Láska vytváří most mezi námi a Bohem. Snad proto by se mohlo říci, že hrdliččin zval ku lásce hlas, jak nám ve své básni krásně říká Karel Hynek Mácha, je více než hlas hrdličky. Je to hlas věčného volání v našem srdci, věčná touha po naplnění lásky. Možná je to zvuk Kršnovy flétny, možná je to šepot z nekonečna, možná je to bezeslovná modlitba našeho srdce, které se nám pokouší naznačit, co je důležité.
Teď, když je květen, když je máj, probouzí se celá příroda, rozkvétá a lidé také. Rozkvétání není otázka pouze máje, rozkvétání je otázka celého našeho života. Měli bychom rozkvétat celý rok, nečekat na máj, měli bychom být zváni a jsme zváni k lásce celý rok a měli bychom také asi pochopit, co to znamená být voláni k lásce – jestli to znamená nalézt si partnera, partnerku, jestli to znamená více se milovat nebo si uvědomit vzájemný vztah, uvědomit si své pravé poslání zde, svůj krátký pobyt zde a uvědomit si, jestli naplňujeme toto poslání.
Všichni lidé jsou vytvořeni jako obraz boží. V nás je sám Bůh a jestli jsme schopni si toto uvědomovat, jestli jsme schopni být tím obrazem božím, tak potom jsme s ním zajedno. Potom vnášíme do veškeré naší činnosti Jeho. On promlouvá našimi ústy, našima očima, našimi pohyby, naším mlčením. Pokoušíme se být tím odrazem? Hledíme také na druhé jako na obraz boží? Uvědomujeme si v nich to, co je věčné nebo jenom to pomíjivé?
Vždycky, když přichází teplo a světlo, přichází více radosti do lidských srdcí, člověk má pocit, že je tady všechno krásnější, veselejší, radostnější. Začíná si uvědomovat svoji energii, vnímá sounáležitost s přírodou. Když do ní vstoupí a cítí, jak stoupá míza ve stromech, jak se všechno zazelená, tak zjišťuje, že on patří do té přírody, že je s ní zajedno, zjišťuje, že také v něm může stoupat míza a že se může zazelenat.
Den přichází, odchází, nastává noc,
jeden den za druhým míjí.
Přesto, jakoby zastavil se čas.
Já sedím, mlčím, možná ani nedýchám,
vše se zastavilo.
Čekám, nečekám, je-li tady ten, kdo tu stále je.
Den přichází, odchází, to vše je jen sen.
A marně čekám.
Vítr se zvedl a nese prach s sebou,
lidé mne míjejí, v údivu kroutí hlavami.
Ubohý hochu, na co čekáš?
Já čekám, nečekám.
Sedím a mé volání je tiché,
hledím a můj pohled směřuje do hlubin.
Mé srdce se chvěje touhou, ale nebojí se,
mé srdce bije jako poplašený zvon, ale i to je sen.
Oblaka plynou, nebe je čisté,
myšlenky táhnou – nebo oblaka táhnou?
Jakési mráčky zjevují se, mizí, jen čistota zůstává.
Je to sen nebo skutečnost? Obojí jsou jednou stranou téže mince.
V tom hluku ticha dopadají kapky štěstí, spršky lásky, obejmutí věčna.
To ticho šeptá, to ticho zpívá, to ticho objímá.
Tak jako dítě staví z písku bábovičky a myslí si, že přetrvají,
tak také my stavíme své hrady a těšíme se, že nám všechno dají.
Dítě je však hravé.
Když už ho to nebaví, smete své bábovičky a staví dál – zapomene.
Jak je to s námi?
Jsme zamknuti ve svých hradech, jsme zamknuti ve svých srdcích,
nevoláme, netoužíme, život nežijeme.
Jako bychom zapomněli na svůj pramen štěstí,
jako bychom zapomněli ponořit se do té studnice,
jako bychom zapomněli hledět vpřed.
Ta studnice je hluboko ve skále, ten drahokam je pod zemí skryt.
Je třeba hledat, je třeba kutat, je třeba otloukat ten kámen, který jej skrývá.
Je třeba vynaložit dřinu, je třeba se mnoha věcí vzdát, je třeba mnoho věcí přijmout, pochopit, zažít a žít.
Nastane chvíle, kdy nebude již čekání,
nastane okamžik lásky –
nastane máj v našich srdcích.
Nastane den, kdy neuslyšíme volání k lásce,
nastane den, kdy se v lásce rozpustíme.