„Tělo a duše jsou navzájem ke spatření,
uvidět duši však nikomu dáno není.
Ani van, ani dech zvuk flétny ohněm zní,
kdo nemá oheň ten, dojde jen k ztracení.
Ten oheň lásky, jenž tají se ve třtině,
to vření lásky je ukryté ve víně.
Všem láskou nemocným přítelem flétna je,
její melodie trhají závoje.“
Džaláleddín Balchí Rúmí Masnaví – Píseň o flétně, úryvek
Věčný boj trvá mezi duší a tělem, tělo se brání, duše chce vzlétnout. A přece je spojil Pán, aby spolu byly, aby život Lásky, spojení s Ním naplnily. Tělo se vzpouzí, spojit se chce se zemí, ke které se stejně jednou navrátí. Duše by rozepnout a rozšířit se chtěla, aby měla volný, nekonečný prostor. A přece k tomu potřebuje tělo. Až strhány jsou závoje, až láska spojí nespojitelné, pak přijde věčnost a s ní spočinutí. Proto bychom měli vnímat a přijmout své tělo, protože jen v něm lze pochopit lásku. Láska je oheň, který se v nás rozhoří, který je třeba roznítit a dát možnost tomu, kdo zapaluje, aby tak učinil. Připravme své Tělo k hostině lásky, až přijde hodina, kdy nastane náš čas.
„Slova zkušeného nechápe nezralý
pak krátké slovo jen a sbohem z povzdálí.“
(citát z téhož)
Potom odpadne víra a přijde poznání, netřeba rozumu ten služebníkem pouze je a rozhoří se plamen lásky. Plamen, který nepálí a neničí, plamen, který vše léčí a napravuje, plamen oživující a všem dávající.
„Přišla tvoje Láska, srdce uloupila,
rozvázala uzel, pukla jeho síla.
Dala poznat život se vším, co jej stíní,
chrám rozumu změnil se mi ve svatyni.“
(Muhammad Ikbál – Hlas karavanního zvonku – Láska)
Tělo, které bylo předtím překážkou, je nyní překonáno a stává se prostředkem, jímž naplňujeme lásku, stává se chrámem, v němž sídlí extatická láska. Vše je potom „svaté“, každá buňka těla, každý pohyb, slovo, pohled i myšlenka jsou v jednotě s Pánem.
„Opil jsem se láskou, upadl jsem na zem,
oddělený jak svůj odraz byl jsem rázem.“
(citát z téhož)
Podle Starého zákona totiž Bůh stvořil člověka k obrazu svému, k obrazu božímu. Při nalezení své pravé podstaty jsme potom odrazem všudypřítomného Bytí v Bytí individuálním.
„Můj prach, Lásko, neslas k nebeskému trůnu
díky tajemství, jež v srdci našlo strunu.“
(citát z téhož)
Volá naše srdce po Lásce a stále je Láskou voláno a k ní vábeno. Otevřeme li se správně, rozezní se ta pravá struna a spojí se s nebeskou hudbou, aby spolu hrály nekonečnou píseň, píseň Lásky, píseň mého srdce.
„a tak našla přístav loďka moje malá,
bouří krásy moje ošklivost se stala.“
(citát z téhož)
Nakonec zmizí to individuální, spojí se s věčnou Láskou a krásou, aby se stalo její součástí. Jak úžasně to dovedl vyjádřit Muhammad Ikbál a jaký musí být originál.