Naslouchat ti jemně svým tichem
aby slova plynula
a tóny rozžehly ty struny neznělé
však přec znělé
mlčet ti svou lásku
jako kočka přede a sní
v kolébání milostí světla
ty kráso světa
Je toho tolik, co člověk chce vyslovit a slova jsou jen duté ozvěny. Hledáme jejich naplnění a nacházíme nenaplnění. Někdy nás snad upoutá jejich třpyt a lesk, než při trošce štěstí toto mámení pomine. A potom se učíme naslouchat, ať říkají druzí cokoli, hledáme to nedotknutelné, přejemné jak závan větru, to rozplynutí, tu záři, tu píseň srdce… Nevíme, že nevíme, že jsme následovali špatná znamení a že máme jen čekat – nečekat, toužit – netoužit, volat hlubokým tichem a slyšet mnohostí svých slov. A pak…
„A přece jsi přišla nečekaná
na víčkách spánek vstříc mi jdoucí
jak děťátko křehké
co líbe nelíbe
a hladí mne ručkama
ta vůně květin“
Až mi z toho čekání vykvetla na hřbetu tíseň a volání naplnilo hlavu mou deptajícím duněním, však to vše obrušuje tvrdý kámen nepochopení na kámen mudrců. Svět je jen průhledný krystal a paprsky se stýkají v jeho ohnisku. Čarukrásné barvy tryskají z něj do všech stran ve vodotryscích lásky.
„Jsou to však slova, jimiž se dorozumívají milující duše? Jsou to zvuky rtů, jež působí sblížení dvou lidských srdcí? Není nic vznešenějšího nad to, co zrodí ústa? Nic světějšího nad chvění, jež vychází z hrdla? Není to právě mlčení, kdy jedna duše zasahuje svým vyzařováním duši druhou a kdy je šepot jednoho srdce sdělen druhému? Není to právě mlčení, jež nás osvobozuje od nás samých, dovoluje nám vznášet se v bezbřehém prostoru ducha, ve vyšším světě, v němž tušíme, že naše těla jsou jen vězeňské kobky a tento svět pouhým exilem?“
(Chalíl Džibrán: Zlomená křídla)
Možná však díky tomu, že naše těla jsou chráněna, můžeme v nich konat bohoslužbu. Ne však nějaký obřad, nýbrž odevzdání se, spočinutí na oltáři lásky, ve svatyni ducha, na vlnách mlčení. A přece je jindy bohoslužbou slovo, slovo objímající, slovo dávající, slovo – píseň, píseň se slovy, za nimiž je hluboké mlčení.