Jistě už každý z vás někdy slyšel přísloví „Mlčeti zlato.“ Jistě si pod tím každý představuje něco jiného podle své zkušenosti. Možná však ne každý slyšel jiné přísloví „Mluviti stříbro.“ Opět je důležité, co si pod tím kdo představuje. Pro duchovního člověka je velmi významný přístup ke slovům a k tomu, co znamenají. Vždyť již v Jóga sútrách od Pataňdžaliho se můžeme dočíst, že nespočívá-li člověk ve své pravé podstatě, to znamená, není-li sjednocen s Nejvyšším Bytím, není-li sjednocen s Bohem, potom nastupuje svědectví těch, kteří ho poznali a víra v jejich svědectví nebo-li pravé poznaní. To jsou právě ti učitelé a guruové, které vyhledáváme. Potom nastupuje nepravé poznání, to znamená naše vlastní zkušenosti, které vyplývají z různých sklonů, pocitů, ovlivnění a tak dále a z nich vyvozujeme svoje pochopení, které už neodpovídá pravému poznání těch, kteří mají jeho zkušenost.
Jistě už každý z vás někdy slyšel přísloví „Mlčeti zlato.“ Jistě si pod tím každý představuje něco jiného podle své zkušenosti. Možná však ne každý slyšel jiné přísloví „Mluviti stříbro.“ Opět je důležité, co si pod tím kdo představuje. Pro duchovního člověka je velmi významný přístup ke slovům a k tomu, co znamenají. Vždyť již v Jóga sútrách od Pataňdžaliho se můžeme dočíst, že nespočívá-li člověk ve své pravé podstatě, to znamená, není-li sjednocen s Nejvyšším Bytím, není-li sjednocen s Bohem, potom nastupuje svědectví těch, kteří ho poznali a víra v jejich svědectví nebo-li pravé poznaní. To jsou právě ti učitelé a guruové, které vyhledáváme. Potom nastupuje nepravé poznání, to znamená naše vlastní zkušenosti, které vyplývají z různých sklonů, pocitů, ovlivnění a tak dále a z nich vyvozujeme svoje pochopení, které už neodpovídá pravému poznání těch, kteří mají jeho zkušenost. Potom následuje snění čili stav, kdy si něco vybavujeme, představujeme, tedy představujeme něco neskutečného, jak to asi je. Nakonec následuje spánek beze snů čili hluboký stav nevědomí, kdy si nejsme vůbec ničeho vědomi, ale je to také stav bytí. A tím se dostávám k tomu, o čem jsem chtěl mluvit a to je poznání zprostředkované slovy. Zde Pataňdžali říká, že každému, kdo slyší slova něco popisující, vybavuje se pod nimi podle zkušenosti něco jiného. Například pod slovem tráva si každý představí jinou trávu, někdo na louce, někdo v lese, někdo hustou, někdo posekanou, někdo nízkou, někdo vysokou a tak podobně. Slovo tráva je ještě celkem jasné a každý může říci, jaká tráva je nebo si představí nějakou trávu – jenom jde o určitou formu té trávy. Ale pokud jde o jiná slova, která vyjadřují něco, co již není předmětem, pokud jde o duchovní poznání, které je vyjadřované slovy, tak je mnohem složitější pochopit a správně pochopit tak, jak chápou mistři a guruové. Přijdete-li na nějakou duchovní přednášku nebo na duchovní setkání nebo dokonce jestliže si sami mezi sebou, kdo se sami zabýváte nějakou duchovní praxí, vyprávíte, tak na všech těchto setkáních zjistíte, že se mluví, mluví, mluví. Každý pociťuje potřebu něco sdělit, něco předat ze své zkušenosti, poradit, pomoci a říci druhým, že také něco ví – v dobré vůli – ale samozřejmě, že si myslí, že to, co sděluje, sděluje s tím nejlepším úmyslem – většinou to tak bývá.
Jediné slovo, které nám může říct pravdu, vychází z ticha. Naslouchejte tedy hlasu ticha. Co je to hlas ticha? Je to slovo, které přichází z vašeho nejhlubšího nitra. A co je tím slovem? To slovo vůbec nemusí být slovem, může být zvukem, může být hlubokým spočinutím v tichu, může být bezmeznou radostí a sjednocením, může to být bezeslovné poznání všeho. Slyšíme-li slova těch, s nimiž se setkáváme na nějakých duchovních akcích či rozpravách, je třeba dobře rozlišovat, dobře si uvědomovat, kdo mluví – je to ten člověk nebo skrze něj mluví Nejvyšší Já? Jak toto poznat? Proč vůbec říkám, že je potřeba rozlišovat?
Lidi, kteří k vám mluví, si v podstatě můžeme rozdělit do dvou skupin: první skupina, těch je možná více, možná méně, těžko říci, jsou ti, kteří mnoho přečetli, mají schopnost chápat v tom, co přečetli, srovnat si přečtené a správně z toho usuzovat a vyvozovat. Možná bychom je mohli nazvat vzdělanci, rozumáři – sami si rádi říkají džňána jógíni. Dá se říci, že tito lidé vám mohou sdělit určitým způsobem pravdu, mohou vám vysvětlit určitým způsobem pravdu, mohou vám říci, jak věci skutečně jsou. Ale přitom všem je důležitější, zda pravda, která se sděluje, je přenosná na toho, kdo ji chce přijmout nebo se jí otevírá, zda v sobě nese prožitek toho, kdo ji sděluje. Potom ovšem je možné takovou pravdu sdělovat jakkoli. Jakkoli to znamená nejenom bezeslově, jak čteme o těch největších mistrech, když se dostaneme do jejich blízkosti a pravda v nás sama sebou vyvstane jako naše hluboká vnitřní zkušenost, ale také ji mohou předávat slovy, která se zabývají naprosto něčím jiným, mohou se s námi jen tak bavit a v té řeči se na nás přenáší tato hluboká vnitřní zkušenost, mohou cokoli dělat, mohou s námi jet na výlet, mohou nám pomáhat vařit, cokoli. V jakékoli činnosti je schopen takovýto člověk, mistr bychom řekli, přenášet Nejvyšší Skutečnost. Ti ostatní mají všechno jen vyčtené a intelektuálně pochopené a to, co předávají, jsou právě jenom slova, slova, která v sobě nenesou energii, slova, která v sobě nenesou prožitek – je to suché, je to studené a nemůže to zasahovat srdce.
Druhá skupina lidí zase naopak k vám mluví srdcem. Já bych to nazval ze srdeční čakry. Ovšem zde je další problém. Ten, kdo má nějakou zkušenost s prožitky v srdeční čakře, ví, že se v ní mísí to, co bychom mohli nazvat lidské a to, co bychom mohli nazvat božské. Tedy se v ní mísí ještě lidské city, které jsou ovlivněny právě karmickými sklony, vrypy, zkušenostmi, mnoha vnějšími i vnitřními vlivy, které na člověka působí. Potom ten, kdo mluví ze srdeční čakry, může mluvit z této části, tedy lidsky, rozjitřeně, pateticky nebo i spravedlivě nebo výhružně, zlobivě, varujícím způsobem a podle své schopnosti vnášet do tohoto projevu větší či menší energii, která je proteplená, prostoupená, je ve slovech určitým vlastním prožitkem a přesvědčením, které na někoho může velmi silně zapůsobit, druhého naprosto odradit. Druhá část srdeční čakry je tou částí, kde se již člověk dostává do božských stavů. Zde získává zkušenost všeobjímající lásky, jednoty všech bytostí, získává vlastně božskou zkušenost. Mluví-li z této zkušenosti, která již není zabarvena takzvanými gunami, jak se říká v józe, tedy žádnou zkušeností z tohoto světa, vlastně můžeme říci, že již se v této části čakry ocitá člověk ve vyšším světě, který není ničím ovlivňován, nic se ho nedotýká a je v jednotě s Bohem, s Jeho láskou. Tehdy zkušenost tohoto člověka promlouvá skutečnou pravdu. Slova takového člověka se stávají pravdou, slova takového člověka mohou zasahovat srdce, které se dokáže otevřít, slova takovéhoto člověka se stávají básní, aniž by se chtěl vyjadřovat poezií, vše co, říká, je jakousi poezií. Největší problém však je ten, že ve skutečnosti se toto pro někoho nebo po většinu lidí velmi těžko rozlišuje. Jak poznat, kdy k vám mluví ten, kdo mluví k vám z přesvědčení z té první části čakry nebo kdy mluví z té druhé části čakry. Nebo kdy část je z té první a část je z té druhé. To bývá velmi často takto smíšeno. Nejdůležitější v tomto případě je pracovat sám na sobě, být schopen vstoupit do své srdeční čakry a orientovat se v ní. Potom sama tato čakra bude vnímat, kdy k vám mluví ti druzí z té první nebo z té druhé části – těžko dát nějaký návod nebo postup k rozlišení, jak zjistit, kdy mluví pouhé rozjitřené city a kdy mluví vyšší pravda. Přesto snad ještě jediná věc by se dala poradit a to je použít rozlišování. Rozlišování spočívá v tom, že nejsme zaslepení, že za každou cenu nepodléháme tomu, co slyšíme a jsme schopni trošku si uvědomovat a používat svůj rozum.
Možná bych to ani nenazval rozum, nazval bych to intelekt nebo bych použil slova z jógy buddhi, které z vyššího stupně nad myslí je schopno rozlišit to, co v mysli vzniká. Mysl je zásobárna mnoha a mnoha představ, mnoha a mnoha myšlenek, mnoha a mnoha slov. Jakmile k ní přicházejí další slova, snaží se je mysl zařazovat, vytvářet si jakýsi pořádek v tom, co již ví. Možná bychom ji mohli v něčem přirovnat k takovému ne úplně fungujícímu počítači. Počítač také zná to, co už má nějak naprogramováno. Mysl už také něco zná, také má něco naprogramováno, takže se podle toho snaží zařazovat, ale záleží na tom, jakou má schopnost uvědomovací, ale zároveň mnohem více pracovat s tím, co k ní přichází, protože má další programy, které neznáme, ale které jsou v nás vloženy a které se mohou probudit. Čím? Někdy stačí zrovna nějaké slovo, aby bylo zápalnou jiskrou pro celý tento program. Takovým slovem bylo třeba pro Ramanu Maháršiho slovo Arunačala, pro Rámakršnu Kálí a tak bychom mohli třeba jmenovat další. Víte, co je pro vás zápalným slovem? Možná byste měli toto slovo hledat, možná tím slovem je míněn tón, na kterém nežijete, váš vlastní tón, který neprojevujete, který jste neobjevili. Co si lze pod tímto představit? Možná bych to přiblížil takto: zkuste si uvědomit sebe během dne, když promlouváte s druhými lidmi. Jaký hlas používáte? Je sjednocen s vašimi myšlenkami? Je sjednocen s tím, co chcete sdělit? Sdělujete pravdu, která je ve vás? Nezakrýváte něco? Používáte přirozený hlas tak, jak by se projevil nebo měníte hlas a intonaci podle toho, abyste ovlivnili vnímání toho druhého? Zvyšujete hlas, snižujete hlas nebo mluvíte přirozeně? Samozřejmě, že tím nechci říci, že byste měli mluvit pořád stejně, že byste nemohli zesílit, zeslabit hlas a nepoužívat nějakou intonaci. Představte si to jako hudební nástroj. Jestliže slyšíte nějaký hudební nástroj, tak vnímáte jeho určitou barvu a charakteristický projev. Kdyby tento nástroj, třeba kytara, začal hrát jako trubka, asi byste si řekli, co se děje, to je nějaké divné, nepřirozené. Stejně tak je to s naším hlasem. Samozřejmě, že ta kytara může hrát ve vysokých polohách, v nízkých polohách, ale pořád poznáte, že to je kytara a že je to její přirozený tón. Stejně tak náš hlas se může tímto způsobem projevovat a pořád je to náš hlas. Uvědomte si, už i malé děti mění svůj hlas a vymýšlejí si, protože to viděli u dospělých, viděli to v televizi, slyšeli v rádiu, používají určitých způsobů, tak aby něčeho dosáhly, používají určitých způsobů ve svém hlase, případně i ve svém chování, aby dosáhly svého cíle. Používáme svůj hlas tak, abychom dosáhli svého cíle nebo abychom sdělovali sebe sama druhým? To je praktický život, o kterém mluvím. A jak je to v duchovním životě? Když chce třeba někdo dělat duchovního učitele, používá svůj hlas tímto způsobem nebo ho používá tak, že mluví z té spodní části srdeční čakry nebo že mluví ze své intelektuální zkušenosti? To jsem myslel tím, abyste našli svůj základní tón nebo klíčový tón, nebo svůj vlastní tón, na kterém žijete. Jestliže se vám to podaří, myslím, že budete mít vyhráno. Budete totiž věřit sami sobě, budete v souladu sami se sebou, budete vnímat, že jste pravdiví a tímto způsobem se budete také pochopitelně sdílet s ostatními a ostatní začnou brzy vnímat, že jste pravdiví, že jste skuteční, že na ně nehrajete nějaké divadlo.Ano, celý tento svět je divadlo. Všichni něco hrajeme, všichni něco hrajeme sami sobě, druhým a často ani nevíme, že hrajeme. Často si namlouváme, že jsme to my a nejsme schopni si uvědomit, že to nejsme my. Hlavní duchovní otázka, kterou klade většina směrů je, abyste se zeptali, kdo jsem já. A kdo jsem já je vlastně slovo nebo věta slova, kterou voláte do svého nitra a jsou to slova, která vám mají dát odpověď zase ve slovech nebo v tichu. Tak, jak jsme začínali, tak končíme. Zjistěte si, kdo jste, proč jste tady a jak tady máte být. Nalezněte to pravé slovo, které ve vás je, nalezněte to pravé slovo, které ve všem je. Kéž by byla požehnaná vaše cesta slov, kéž by všichni dokázali správně pochopit, co je to slovo, kéž by se to slovo stalo skutkem. Žijte ve vnitřním tichu beze slov a naslouchejte sobě, naslouchejte druhým, naslouchejte všemu kolem vás. Slovo se již dávno stalo skutkem.