Když se člověk zabývá již mnoho let duchovní praxí, časem odpadne prvotní naivní nadšení, které mu tvrdí, že všechno bude dosaženo hned, že osvícení, které je sice v nás a které je jenom otázkou skutečného probuzení se do pravého vědomí, bude dosaženo nějakými jednoduchými technikami. Brzy pozná, že to, co je potřeba nejvíce, je pravidelná, vytrvalá praxe, neočekávání a nepřeskakování k něčemu jinému. Čili to, co se v Jóga sútrách nazývá abhjása. Také pozná, jak je těžké dosáhnout tohoto vytrvalého úsilí bez úsilí, pozná také, jak je těžké uvést toto vše do každodenní praxe, protože duchovní usilování, duchovní rozvoj, se prolíná naprosto do všech složek našeho denního i nočního života a není to pouze jen nějaká doba, kterou věnujeme meditaci nebo jiným technikám. Naopak tyto techniky jsou pouze jakýmsi výchozím bodem, od něhož se odvíjí celý náš život.
Další důležitá věc, kterou pochopí ten, kdo je na duchovní cestě, je ta, že opravdu je potřeba někdo, s kým se konzultují naše zkušenosti, opravdu je potřeba někdo, kdo je dál nebo nejdál a ten je schopen nám osvětlit naše problémy. Toto osvětlení nespočívá v nadřazování se toho, kdo je schopen pochopit zkušenosti duchovního dítěte, je třeba ze strany toho druhého velká trpělivost a tolerance stejně tak, jak je to u rodičů, kteří se pokoušejí vychovat své dítě a nemohou mu přitom vtloukat do hlavy pouze své představy. Musí mu současně dát jakousi svobodu a jenom ho sledovat. Stejně tak duchovní učitel ve skutečnosti dává svobodu těm, které vede, aby potom získali naprostou svobodu. Ovšem velmi často je u žáků zaměňována tato duchovní svoboda s naprostou volností, s možností dělat si, co chci. Tomu říkají, že jednají podle své vlastní přirozenosti. Vlastní přirozenost je na duchovní stezce chápána zcela jinak. Není to to, co vnímá žák jako podléhání svým pocitům, svým myšlenkám a vlastně svým touhám a chtěním. Tyto všechny jsou podřízeny jeho karmickým zkušenostem, které vytvářejí karmické sklony a ty táhnou svého nositele k jednání, které nazývá vlastní přirozeností. Toto chápe a vnímá citlivý učitel, a proto své žáky omezuje. Vlastně jim svobodu jistým způsobem bere.
Je to obdobné tomu, když se chceme naučit na nějaký hudební nástroj. Nemůžeme k němu přijít a začít na něj hrát, protože nemáme techniku hry a výraz, ale musíme cvičit jednotlivé možnosti, abychom byli potom schopni zahrát těžší a těžší skladby a vůbec nejtěžší potom je abychom nemuseli hrát skladby ničí, ale abychom mohli vyjadřovat sebe sama, tvořit sami. Stejně tak, když se učíme cizím jazykům, tak také nemůžeme mluvit hned cizím jazykem, ale učíme se slovíčka, pak se učíme gramatiku, skládáme vše do jednotlivých částí, až se naučíme mluvit a chápat dokonce i v tom jazyce, který se učíme.
Duchovní praxe je něco obdobného. Je třeba naučit se základní věci, je třeba se naučit spojovat tyto základní věci, správně je chápat a pak začít kráčet. Toto kráčení vyvolává mnoho zkušeností, které mohou být od velmi nepatrných, takřka nevnímatelných pro toho, kdo pracuje na sobě, až po velmi hluboké, intenzivní zážitky. Toto vše je důležité sledovat, toto vše je důležité správně vnímat a hodnotit. Jestliže to nečiníme nebo spíše jestliže nejsme schopni se v tom vyznat, od toho je tady právě učitel (nemáme dostatečné rozlišování – vivéka), musíme se odevzdat učiteli. A tento učitel omezuje vaše zkušenosti, abyste měli jenom některé, ty, které máte, se vám snaží vysvětlit tak, jak k vám přísluší, nebo dokonce jenom na té úrovni, na jaké jste schopni chápat. Teprve později, když chápete více, může vám vysvětlit ty samé zkušenosti hlouběji. Právě proto je duchovní učitel tak důležitý.
Dnes je všechno rychlejší. Každý, kdo začne provádět duchovní praxi, tak si velmi brzy myslí, že již dosáhl. Myslí si, že může hned druhé vést, nechápe, jak je těžké druhé vést, pomáhat jim. Je to vlastně poslání, je to určité vyvolení, nemůže každý, kdo je na duchovní cestě, druhé také vést. Je v tom jistá forma obětavosti, odevzdání se těm druhým a zároveň schopnosti chápat a předávat. Tu nemá každý, i když dosáhl na duchovní cestě nejvyššího stavu. Z toho důvodu je důležité umět správně přistupovat k duchovnímu učiteli.
Jestliže se ohlížím zpět a vzpomínám si na mnoho těch, které jsem sledoval na duchovní cestě, tak vidím, jak byli nejprve nadšeni, pak jak postupně jejich nadšení uvadalo, až odcházeli, protože nebyli schopni vytrvat. Bylo pro ně příliš těžké projít dobou, která jim nedávala zážitky a výsledky, jaké očekávali nebo o jakých se dočetli. Jejich učitel pro ně ztratil význam, protože nepochopili, jak ho správně následovat. Přestože každý má nějakou svou vlastní cestu, tak následovat učitele neznamená dělat to, co on, na druhou stranu to znamená být schopen vstřebat jeho rady a jeho praktické jednání.
Další, kdo kráčeli po duchovní stezce, setrvali ve své jeskyňce nebo norce a stále říkají to samé, věří tomu samému, nejsou schopni překonat určité své omezení.
Z tohoto hlediska, když hodnotím důležitost toho, co je třeba konat, co je třeba pochopit, jak je třeba praktikovat, tak znovu si uvědomuji nesmírnou důležitost hlavních zásad, které jsou na duchovní cestě. Například v józe se nazývají jama a nijama. Jde o velké sliby nebo velké pochopení toho, co očišťuje mysl, co očišťuje jemněhmotné tělo, co vytváří kolem nás harmonii, co nás sjednocuje s celým vesmírem. Nejde o nějaký kodex nebo zásady, jako například Desatero v Bibli, které je nařízeno. Jde skutečně o přirozené si uvědomění toho, co je důležité pro správné žití, vlastně to ani nejsou žádné náboženské věci. Nechtěl bych teď vysvětlovat tyto zásady, ani je vyjmenovávat, chtěl bych se zastavit pouze u jediné. Není tam ve skutečnosti mezi těmito zásadami jmenována. Já bych ji možná sloučil s tou nejzákladnější, která se říká neubližování neboli ahinsa, a nazval bych ji vděčností.
Stále nedokážeme být vděční. Naše vděčnost vymizela. Nechci mluvit o slušném chování podle Guta-Jarkovského, chci mluvit o vděčnosti na duchovní cestě. Na duchovní cestě bychom měli kráčet sami. Zkušenosti bychom měli vnímat sami, ale nejsme nikdy sami. Ať jde o duchovního učitele nebo o naše přátele, kteří s námi kráčejí. Všichni nějakým způsobem přispívají k našemu pochopení. Není bezdůvodné, že duchovní praxí je tolik zdůrazňován význam učitele a někde je i obrovským způsobem uctíván, je staven na roveň Boha a to, co řekne, je svaté a nepochybuje se o tom. U nás pochybujeme o všem, pochybujeme o slovech těchto velkých lidí, o jejichž hloubce a velikosti nemáme ani představu, nejsme schopni ji ani domyslet, pochybujeme o našich přátelích, protože pochybujeme i sami o sobě. Mluvím o vděčnosti, mluvím o tom, že je tady mnoho těch, kteří jsou schopni nám dávat. A to není jen takzvaná duchovní praxe. My všichni žijeme v nějakých vztazích, tyto vztahy jsou součástí našeho života a nemůžeme bez nich být. Vezměme si rodiče. Nakolik jsme rodičům vděční za to, že nás vychovali, že měli trpělivost vydržet s našim zlobením a dotlačit nás až k dospělosti, podporovat nás celou tu dobu a zabývat se všemi našimi drobnými i obrovskými starostmi, jimiž jsme procházeli. To bereme jako samozřejmost. Přesto by vděčnost a úcta k rodičům i přes jejich opičí lásku, snahu nás donutit k určitým svým představám, měla přetrvávat. Rodiče jsou ti, kteří umožnili naši zkušenost, náš duchovní vývoj v tomto životě a už jenom proto bychom je měli ctít a být jim vděční.
Každý toužíme po lásce, každý hledáme nějaký vztah a pokoušíme se v tomto vztahu žít a dostávat i dávat. Jak snadno tyto vztahy rozbíjíme, jak snadno si říkáme, že na nich nezáleží. Jak je možné s někým žít třeba deset let a pak ho opustit? Jistě v tom hraje roli mnoho našich přání, samozřejmě, že se nedá tak jednoznačně mluvit, jsou situace, že nepostoupíme na naší cestě dál, jestliže se s někým nerozejdeme. Ovšem je rozdíl v tom, proč se rozcházíme a jak se rozcházíme. Což můžeme pokračovat dál bez toho, s kým jsme před tím tak důležitě a intenzivně kráčeli, jestliže nám dával a my jsme dávali jemu? Neměli bychom přestat mu být vděční, měli bychom stále k němu vysílat lásku. Přesto je tomu většinou jinak. Jak je možné, že neexistuje v tomto vděčnost? Jak je možné přestat naprosto komunikovat s tím, koho jsme měli rádi, s kterým jsme procházeli své nejhlubší zkušenosti? Jak je možné říci mu třeba, že nás už nezajímá, že se s ním nemáme o čem bavit a že všechno, co jsme před tím prožili, je naprosto zbytečné a na nic? A takto se chová člověk, který kráčí po duchovní cestě? Kdyby nějaký primitiv, který je velmi omezený a necitlivý, toto udělal, možná, že to pochopím, možná, že si řeknu, že neví, co je vděčnost, že nechápe důležitost toho, proč jsme tady na této zemi spolu a nechápe, že jsme všichni navzájem spojeni, že zkušenosti, které zažíváme, jsou jistým způsobem také zkušenostmi toho druhého. Jestliže ovšem člověk, který se zabývá třeba džňána jógou a pracuje na sobě podle nauky sebedotazování Ramana Maharšiho, dokáže toto učinit a nebýt vděčný vůbec za nic a zcela se zbavit všech, s kterými před tím spolupracoval, které miloval a oni milovali jeho a milují i teď dále, tak co je toto za duchovní pochopení!
Prosím vás, jestli chcete kráčet po duchovní cestě, jestli chcete správně hodnotit své zkušenosti, buďte vděční. Uvědomujte si v každém okamžiku, že musíme být vděční tomuto dni za to, že je krásný, tomuto dni za to, že není krásný, protože to všechno je jenom naše vztahování se k tomu krásnému a nekrásnému. Musíme být vděční za to, že slunce znovu vyšlo, že jsme se probudili, že ještě žijeme, že jsme zdraví. Máme být vděční za to, že chápeme, že můžeme mluvit, vidět, jíst, že můžeme mít rádi, že jsme schopni vyjadřovat to, co cítíme a tak dále a tak dále. Za tisíce věcí můžeme být vděční, každým okamžikem svého denního života, každým dechem si můžeme uvědomovat to, že máme být za co vděční a pochopme, že do toho spadá i vděčnost za naše vztahy, vděčnost za to, že můžeme být spolu, za to, že jsme byli přivedeni k duchovnímu hledání, vděčnost za to, že můžeme sbírat zkušenosti a můžeme mít někoho, kdo nám pomáhá, můžeme mít další, s kterými se můžeme smát, s nimiž můžeme jíst, chodit na vycházky a tak dále. Prosím, pochopte, že vděčnost je jedna z nejzákladnějších hodnot na duchovní cestě a buďme vděční. Tento den je jenom jeden, slunce svítí právě tak, jak teď. Naše srdce tluče pro druhé. Neopouštějte své přátele, neopouštějte své milé, dávejte jim své srdce, volejte do svého nitra, doslova nejhlubšího nitra, abyste pochopili, jak máte konat, abyste nalezli správnou cestu, abyste neubližovali, abyste dávali, abyste byli za vše vděční.