Píseň mého srdce XXIII

Že láska hřích je? Z vůle boží jest,
neb z vůle boží dáno nám ji nést.
Vždyť zlem i dobrem vládne Všemocný –
nač tedy sluhu měl by stíhat trest?

(Čtyřverší Omara Chajjáma, 107)

Celý vesmír existuje jenom díky lásce. Všechna stvoření vznikla díky Jeho tvůrčí síle. Ta není ničím jiným než přitažlivými silami lásky. Celý život jsme toho svědky ve všech projevech života. Při duchovní transformaci se často mluví o tom, že přitažlivost mezi mužem a ženou je na překážku cestě vzhůru. Pohlédneme-li však na bohy, každý z nich měl minimálně jednu družku (šakti), spíše více, aby naplnili číši lásky. Vše ve stvořeném světě podléhá polaritě a v projevu nemá cenu se tomu bránit. Spíše je třeba to pochopit a správně využít. Láska vždy přináší oba své póly – vrcholy blaženosti i propasti bolesti. Naučme se je překračovat tak, aby pro nás byla vždy posilou. Říká se, že láska oslabuje. Každý, kdo ji správně pochopil a uchopil, ví, že naopak posiluje a pozvedá. Láska dokáže nemožné a není třeba se s ní skrývat, stydět se za ni.

Za lásku k tobě bych se hanbit měl?
Ni blázen by v ní hany neviděl.
Všem mužům nápoj lásky přísluší,
jen ničema by se zaň zastyděl.

(tamtéž, 155)

Najděte nejprve víru v sebe sama, nalezněte lásku k sobě a v sobě. Pochopte mne však správně. Milujte své tělo, ale ne jako hmotu, nýbrž jako úžasný obraz podoby boží. Vizte tuto krásu ve všech svých bližních, v jejich projevech. Naučte se vnímat toho oživujícího ducha, který činí z oné mrtvé hmoty nádherný výtvor, svatyni lásky.

Tvá kadeř, jež ti kouzlem zdobí tvář,
zná vzkřísit jiskru lásky v jasnou zář
a z nevěrce se stává zbožný kněz,
jenž oči tvé má lásky za oltář.

(tamtéž, 162)

Najdete potom pouta, jež pouty se druhým zdají, pro vás však jednotou jsou, jež k Bohu pozvedají. Protože Bůh je ve všem, ve všech a jen je třeba oči mít, zrak, který vidí za podstatu všech věcí, zrak srdce.

A není hlavy, v níž by nebyl taj,
ni srdce, jež by nemělo svůj ráj,
ni kmene, jenž by cíl své cesty znal,
leč vedla-li jej láska v jeho kraj.

(tamtéž, 169)

Je cesta cest, cesta srdce, toho pravého srdce, jež není zmítáno city a pochybnostmi, která dokáže odhodit všechna učení, která dává svobodu, která vede sama sebou a sama ničí nevědomost a zlo, která sjednocuje a spojuje, dává čistý rozum a nezkalené vědomí, která vstupuje a vystupuje do těla všemi otvory, která oživuje a uzdravuje, která nás rozpustí v nekonečném oceánu.

Vnitř klášterů, škol, mešit, kolejí
strach pekla najdeš, ráje naději
kdož pronikli však v boží tajemství,
v své nitro taký plevel nesejí.

(tamtéž, 181)

Tajemství, která jsou ti sdělena, nikdy nikomu nesdělíš, lásku, jež tě zaplaví, nikomu nevyslovíš, krásu, kterou si všude kolem uvědomíš, teprve nyní dokonale pochopíš, obdiv, jež tě naplní ke všemu, přijmeš jako naprosto přirozený, pouta těla, která tě předtím svazovala, jako nutnou vazbu uvidíš, a čas, který vše u tebe řídil, náhle zastavíš, až věčnost prožiješ.

Nic není hmotné tělo, v kterém dlíš,
nic světa koloběh, jejž vůkol zříš,
a smrt i život, ach, v tom shonu jsou
jen chvilky náhodou – toť vše, co zvíš.

(tamtéž, 186)

Teprve potom se lidská láska stane božskou, protože prostoupí všechny buňky těla, aby vyslovovaly každým činem její chválu, její velikost, její nekonečnost a nevyslovitelnost.

Píseň mého srdce XXIII

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *