Píseň mého srdce II

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha.
Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.

Ev. sv. Jana, I, 1-3

Toto Slovo je vibrací obsahující v sobě vše projevené a projevující se v podobě jakékoli energie, zvuku či světla. Tak, jako je každý z jeho projevů jenom zlomkem úplnosti, je naše schopnost vnímat tyto zlomky projevů zase jenom zlomkem skutečného vnímání. Ačkoli je Slovo znovu a znovu vyslovováno a skrze ně znovu a znovu vše činěno, zdá se nám, že nejsme schopni je vnímat. Je to, však jen naše nenaladění se na něj, naše malá vnímavost k té hudbě vesmíru, naše hrubá neprostupnost pro onu nekonečnou vibraci, která je podkladem všeho. A přitom se celá příroda dokáže s tímto zvukem sladit. Stromy se pohybují v tom dokonalém rytmu, vlny na vodě se vzdouvají, květiny kvetou a voní, ptáci zpívají a létají, oblaka plují a déšť padá.

Ale jen málokterý člověk nachází v sobě ten rytmus, tu melodii a ten svůj pravý tón. A přitom stačí být zcela přirozený. Tak jako dítě, když se narodí a jeho prvním přirozeným projevem je zvuk, tak také člověk, když ještě neměl řeč, dorozumíval se zvuky a tak také dnes, kdy známe tolik řečí, ve chvíli největší emoce se člověk projeví nevyjádřitelným, nevyslovitelným, ale přirozeným zvukem, který mu přinese uvolnění a úlevu. A tehdy je opravdu svůj. Když se však zase stane člověkem , stydí se za svůj projev. Stejně tak hledíme na básníka, který se nebojí vyslovit, co jeho srdce cítí. Považujeme ho za blázna, protože my jsme normální. Ale jsme ve skutečnosti necitliví, nebo méně citliví vůči té vesmírné hudbě, která nás stále zalévá svými laskavými tóny. Přesto je však jen jediná možnost. Stát se zase dětmi nebo blázny božími. A stát se jimi znamená být stejně tak prostý a zbavený zbytečného přemýšlení. Co nás však nutí stále nad něčím přemýšlet? Je to neklid v naší mysli. A proč v ní je ten neklid? Protože je přecpána množstvím tužeb, zážitků a z podvědomé mysli vyvěrajících neuvědomělých pohnutek a sklonů. Základem všech duchovních nauk je všechno toto odhodit. Vyprázdnit svou mysl a stát se otevřeným. Tehdy se projeví naše pravá podstata a jsme zaplaveni božskou hudbou. Přestaneme naráz přemýšlet a začneme pouze naslouchat a poslouchat. Poslouchat a podřizovat se – ale úplně přirozeně, protože nelze jinak – vesmírnému řádu, dharmě. A potom spatříme ve všem obraz našeho Pána, našeho milovaného. A spatříme jeho projevování se a budeme vnímat i Jeho neprojevování se. A tehdy se stanou všichni lidé našimi bratry a sestrami a naše srdce radostně a tiše zaplesá. Výkřiky ticha štěstí v nás zaplaví celý svět tou nejkrásnější hudbou lásky.

Píseň mého srdce II

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *