Píseň mého srdce
Často, když se stanou nečekané věci, tak obyčejně lidé říkají, že to byla náhoda. Ale tzv. duchovní lidé si zvykli naopak říkat, že nic není náhoda, že se to tak mělo stát. A to se týká především situací nepříjemných. Nějak mi v hodnocení mizí pochopení toho druhého a soucítění. A také toto vyjádření většinou vychází od lidí, kteří nemají žádné vnitřní zkušenosti, jen si to přečetli a pak to papouškují. Je mi milejší nevědomec, který se třeba trápí a přemýšlí nad tím, jestli by se dalo něco udělat. Jak je to tedy vlastně? Je náhoda nebo není?
Co je to náhoda?
V životě se děje množství tzv. pro nás náhodných situací. Stejně tak, jako my zareagujeme nečekaně – a nemusí to být viditelné, stane se to pouze uvnitř nás a my si to neuvědomíme – tak také se zachovají nečekaně i lidé kolem nás. Ale spíše to je tím, že jsme je neznali, nesnažili jsme se je více poznat, dozvědět se o nich něco, starali jsme se jen o sebe a oni vlastně zareagovali přesně tak, jak měli. Konečně se v nich z nějaké příčiny, nám, ale i jim neznámé, uvolnilo napětí, které je svazovalo, aby byli přirození. Je otázka, zda máme být přirození. Co to však je být přirozený? Znamená to dělat si to, co nás napadne? Uvolnit v sobě svoje zvíře? A má v sobě člověk zvíře? Zvykli jsme si opět říkat, že když se někdo více napije, tak se potom chová hrubě, sprostě a hlasitě, že se chová jako zvíře. Je to pravda? Je v nás zvíře, které jenom stále hlídáme a držíme na uzdě? Myslím si, že to je nesmysl. Každé zvíře, i když to tak někdy nevypadá, jedná pudově. Tomu tak není jen tehdy, nezkazí -li ho člověk svou výchovou nebo uzavřením do ZOO či cirkusu. Tam se musí přizpůsobit dané situaci. Pohlédneme-li však do volné přírody, co tam uvidíme? Každý tvor shání potravu, aby se udržel naživu a chrání se nějak, dle svých možností, před svými přirozenými nepřáteli. Ti opět jednají přirozeně, protože také shánějí obživu. A tak společně vytvářejí komunitu provázanou vztahy, které dávají smysl a nejsou-li námi narušeny, tak beze změny přetrvávají.
Ale člověk začal do přírody zasahovat, místo aby si dal do pořádku své vlastní vztahy a společnost. Tím, že nesprávně užívá svou mysl, která mu byla dána ke sbírání zkušeností a správnému rozvažování, jež by ho vedlo k harmonii s veškerým bytím a vším stvořeným, tak narušil nejen vnější rovnováhu, ale především pak i tu svou vnitřní. Přestal vnímat provázanost věcí, a když se něco stane, co nečekal, tak to nazývá náhodou.
Jsou věci a situace dané?
Ježíš pravil, že bez vůle Otce na nebesích nespadne ani list ze stromu, či vrabec nezahyne (volně řečeno). Znamená to tedy, že Otec všechno řídí? Vše, co z našeho hlediska nazýváme dobré a zlé, spravedlivé a nespravedlivé? My jsme jenom loutkami, které jsou vedeny? Nebo se námi bohové baví dle svých rozmarů jako ti řečtí na Olympu? Nebo jsme dokonce laboratorní násadou pro výzkum mimozemšťanů a až budou chtít, tak svůj pokus skončí? Myslím, že toto vše je příliš zjednodušené. Je to jakási výmluva pro to, abychom si mohli dělat, co chceme a nenesli za to žádnou zodpovědnost. Proč by potom Bůh dával přikázání Mojžíšovi, posílal s poselstvím radostné zvěsti Ježíše, předával další pokyny Muhammadovi, či přesná doporučení ršijům ve védách a Buddhovi v Indii? A na mnoha dalších jiných místech světa se lidem dostalo stejných informací o tom, jak jednat, již od pradávna. Přesto se tak skoro nikdo nechová, většina se stará jen o sebe a naopak často i druhým škodí. A celé lidstvo se už vůbec nechce vzájemně pochopit a sjednotit. A i přes takové jednání se stávají věci naprosto nečekané, které toto vše náhle změní.
Každý již jistě, když jen trochu uvažuje, musí přijít na to, že žádná náhoda není. Jenže také musí zjistit, že tato tzv. náhoda má své příčiny. Podaří-li se zjistit množství důvodů, přijde se
na to, proč se něco stalo, byť pozdě. Ale u našich drobných lidských osudů se to většinou nepodaří ani za pomoci týmů psychologů, psychoterapeutů a filosofů. Proč? Každý je totiž zastáncem některého směru – ať duchovního nebo vědeckého – a do jeho teorií a pouček se vše snaží nacpat. Zase zde není místo pro pochopení člověka. Spíše se prosazují myšlenky toho, co zastáváme, protože to vyhovuje našemu rozumu či víře. Ale společnost i rodina se školou by měly člověka vychovávat k tomu, aby si dokázal uvědomovat aspoň to, jak jedná a proč tak jedná. Aby znal své pohnutky k činům a dokázal rozlišit, zda jsou správné nebo nesprávné z nejvyššího hlediska nejen pro něj, ale i pro druhé. Není problém si uvědomit, co je pro mě dobré – to je hledisko zcela utilitární – ale chtít si připustit, jestli tím sobectvím také neškodím, to už se nám nechce. Také proč? Nikdo nás k nějaké hlubší, lidské etice nevychovával. Dozvídáme se jen, že máme být nejlepší, dosáhnout úspěchu, mít jen ty nejlepší věci a na nic jiného se neohlížet. A to platí samozřejmě i pro vztahy. Ano, většina z nás se v mládí bláznivě zamiluje. Ale skoro nikdy tato „láska“ nevydrží a naše rozhodování o partnerovi je ovlivňováno zcela jinými hledisky. A již zde si „zaděláváme“ na ty pozdější náhody. Budujeme svůj nepřirozený svět, v němž jsou potlačeny city a vše řídí rozum směrem k tomu, abychom zapadli do konzumní společnosti, ačkoli si marně ze začátku říkáme, že my budeme jiní. Ano, určité zákonitosti pro společnost platí a je třeba je pochopit a dodržovat. Nebudeme například jezdit autem po chodníku a chodit po přechodu na červenou. Z toho se nestaneme nepřirození. Ale začneme-li se přetvařovat, lhát , zapírat svůj vlastní názor třeba před přáteli a manželkou, pak se něco v nás začalo dít, co není v pořádku. Nemůže to skončit dobře a po určité době se nám začnou dít situace, které nazýváme nepříjemné náhody, ale náhodami vůbec nejsou, protože jsme s nimi jen nepočítali.
Náhody jiného druhu
Ale vedle toho jsou ještě další náhody. Ty se dějí naopak lidem, co jednali správně a přirozeně. Ale to jsou náhody úplně jiné. To jsou vlastně znamení, která k nám přicházejí z vyšších úrovní bytí a je na nás, abychom je správně pochopili. Odysseus řekl v Illiadě:
Není důležité se rozzlobit, ale rozzlobit se správně, ve správnou chvíli a na správného člověka.
A přesně tak je to se znameními, která k nám přicházejí. Nemáme-li otevřené srdce, ale pouze vše vnímáte rozumem, nemůžeme žádná znamení vidět. Ve skutečnosti do sebe vše dokonale zapadá jako nějaká neviditelná mozaika. Jsme-li připraveni, vidíme to. Jsme-li sečtělí, tvrdíme to, ale nic nevidíme. Tak se liší víra od poznání. Víra a čtení nestačí, je třeba otevřít srdce a být sami sebou. Radovat se, když to cítím, plakat, když to přijde. Očistit svou duši od nánosu konvencí a představ. To je duchovní cesta, která nás sama vede a ani to nemusíme vědět. Moudrost se nedá naučit, vyčíst a koupit osvědčeními od učitelů. Ta je v nás a my ji jen odkrýváme. Také je známo, že tibetští Mistři v dávných dobách získané poznání uložili jako ten nejvzácnější poklad – říká se tomu gterma (čti terma) – do jiných úrovní, protože lidé na ně ještě nebyli připraveni a jen by je zneužili. Avšak ten, kdo něco poznat má, je-li připraven, tak to k němu samo přijde jakýmkoli způsobem. A to není náhoda. Vyjděte tedy takovým náhodám vstříc svou přirozeností a otevřeností. Ani tento článek není náhoda. Možná že vás oslovuje z jiné dimenze.