Již od malička jsem měl problém, že jsem vždycky říkal, co jsem si myslel. Na základní škole to musel tatínek pořád chodit „žehlit“ a já se omlouvat učitelům. A také jsem byl naivně důvěřivý. Tak jsem například řekl tatínkovi, že další den přijde do školy inspektor. „Tak ho ode mě pozdravuj“, povídal. A tak jsem to udělal. A inspektor se ptal, jak se tatínek jmenuje, že ho nezná. Tak jsem se potom doma dozvěděl, že si můj tatínek dělal legraci. Ne že bych neměl smysl pro humor, právě naopak, ale jsou některé situace, kde se nevtipkuje.
Například láska. Tu jsem vždycky myslel vážně. Ale zjistil jsem, že ne každá žena. Ale jak jsem vždy vše na rovinu řekl, tak mi přes rty slova miluji tě nějak nešla. Připadalo mi to jako znesvěcení říci něco tak hlubokého, posvátného. Kdybych je možná řekl, už by to nebyla pravda, jako by se ta láska vyřčená rozplynula. Zato v básních, které jsem ženám psal, mi to problém nedělalo. Lásku jsem však cítil tak intenzivně, že jsem ji nepotřeboval vyslovovat nahlas.
Myslím, že lidé by si měli říkat pravdu, pokud to jen trochu jde. To však neznamená se o pravdu hádat. Něco jiného je rozumová pravda, kdy každý máme svůj názor na nějaký problém či pojem a vlastně můžeme mít každý pravdu jen proto, že se na to díváme z jiné strany. Já myslím pravdu srdce. Lidé si už ani neuvědomují, co říkají a jak lžou nejen druhému, ale především sami sobě. A je to často jenom proto, že se lásky bojí. Láska je tak křehká květina, že když jí necháme vykvést, potřebuje velkou péči a stálou pozornost. Možná i proto jsem se ji bál vyslovit.
Ptákům, kteří letí za svou láskou, nikdo v letu nezabrání.
Arabské přísloví
Po celá tisíciletí se každý ve svém malém nebo větším kousku země snaží dosáhnout štěstí. Někomu stačí jen, když mu jeho půda přináší úrodu, která ho uživí s rodinou, kde se mají všichni rádi a jsou zdraví. Jinde chtějí mnohem více a namáhají se a honí, aniž by si užili volného času. A závidí těm, kteří již více mají. Někdo si štěstí představuje zase v tom, že bude nejchytřejší a celý život studuje. Další chce poznat tzv. nejvyšší lásku ve splynutí s druhou bytostí a podaří-li se mu to, nachází Boha. Je však nutný ten druhý člověk? Často mi „duchovní lidé“ říkají, že aby dosáhli nejvyšší Pravdy, nesmí se na nikoho vázat, nevytvářet žádný vztah, protože tak vzniká závislost, která zabraňuje v postupu. Já vám pravím, že závislost zde je pořád. Nemusí to být zrovna na vztahu. Lidé bez vztahu se často stávají studenými, bezcitnými, snadno odsuzují a nechápou. Přitom jim nevadí, že jejich první závislostí je závislost na guruovi. Ta je jistě důležitá na duchovní cestě, protože učiteli se oddaný žák zcela otevře a tím uvolní svoje srdce. To se otevře tomu nejvyššímu v něm. To samé však dokáže vytvořit i vztah s milovanou bytostí. Proč myslíte, že byli v ráji Adam a Eva? Mohl tam být pouze jen Adam v jednotě s Bohem nebo Eva. Ale oni byli oba v jednotě s Bohem. Myslíte si, že se snad tělesně nemilovali? Proč by tam byli muž a žena? Jejich nahota a milování jim byly zcela přirozené. Nehleděli na některou část těla jako na nečistou. Však také žádná nečistá není. Vytvářeli spolu jednu bytost propojenou láskou. A ta láska byla tím rájem. Jakmile však láska skončila, byli z ráje vyhnáni. Had, který sváděl, byla jen touha, která chtěla druhého ovládat, a tím oddělila od jednoty, od ráje. A od té doby znovu všemi způsoby tu skutečnou lásku, ten ráj, to štěstí hledáme. A jsou to někdy způsoby nás nehodné a ponižující. Mají však jedno společné – lhostejnost, nepochopení. Štěstí se ztratilo v uspokojování hmotných hodnot a vlastnění.
Můžete mi namítnout, že nás k tomu nutí společnost. Ano, společnost nám nabízí dvě možnosti. Můžete být skromní, vědět, že k životu ve štěstí není potřeba tolik, jen porozumění
a naslouchání sobě – nebo být neskromní, chtít mít všechno a honit se za tím bez dechu. A v tom vám společnost ráda pomůže půjčkami, hypotékami, pojištěními, spořením a výhodnými cenami. Kdo sedne na lep, již se neodlepí. A láska se tiše a nenápadně vytratí.
Největším hříchem je zabít v druhém jeho lásku.
Za vše, na co jsme myslet měli a nemysleli,
za vše, co udělat jsme mohli a neudělali,
za vše, co jsme říci měli a neřekli,
platíme bolestí.
Chce-li člověk žít, musí umět odpouštět, ale ne zapomínat.
Máme-li štěstí, potkáme Slunce, které nás vede svým světlem,
abychom se nepropadli do tmy utkané z černé mlhoviny lidské mysli.
Poutníku, hledej rovnováhu, hledej stále a bez oddechu.
Staré skotské a keltské mýty
Znovu jen připomínám, že naše štěstí záleží na nás a je v nás. Tím je ten skutečný ráj a ta skutečná láska. Zapomeňte na horoskopy, osud či ezoterické a jiné metody, kterými si je přivoláte. Guru nám ukazuje cestu – pokud je pravý a nechce jen hromadit žáky – ale jít musíme my sami a ne se jen kolem něj houfovat. Proto je největším učitelem každodenní život, lidi a situace v něm a naše reakce na ně a na naše nejbližší. Milovaná bytost s námi nevytvoří jednotu a štěstí, když bude muset vše za nás udělat a my se jen „povezeme“. Je třeba znát ve vztahu své místo, svůj podíl. Nutit někoho k něčemu, co mu nejde a nenaučí se to nikdy, je také nesmysl.
Každé srdce, ve kterém sídlí láska, je samo nebe.
Súfijské přísloví
Štěstí existuje, avšak my je neznáme a neumíme si ho vážit.
J.W. Geothe – Urfaust
Ten, kdo volá lásku, často nenalézá odpověď. Po čase si myslí, že to bylo marné. Není to však pravda. Ono je totiž těžké nalézt opravdovou lásku. Také my máme být opravdoví. Neznamená to odsuzovat se a nevážit si sebe, ale stále leštit drahokam svého srdce a nezašpinit ho pochybnostmi. Svět je takový, jaký je, obvykle světský, ne rajský. Proto věřte. Asi jste volali do nesprávných míst.
Napsal jsem té ženě báseň, ale byla to prázdná slova, protože i ona byla prázdná a prázdno po ní zůstalo.
Michelangelo Buonarotti
Ne vždy se to pozná hned. Často je v krásném obraze, který se nám líbí, jen právě to prázdno. Líbivý povrch nás svádí. Ale každý, kdo má v sobě lásku, je krásný. Ta krása je však jiná. Musíte mít takové vnímání, abyste to dokázali rozeznat. Říká se, že protivy se přitahují. Spíše však protivové. Také se říká, že hledáme toho, kdo nám doplní to, co nám chybí. Pak vytváříme dokonalý obraz. Dokonalost nespočívá v tom, že jí nic nechybí a že nemá žádnou chybu. To by potom bylo vše stejné. Dokonalost je krásná tím, že se něčím odlišuje od nedokonalosti. Ale není to chyba. Je to snad něco navíc, často nevíme ani, co to je. Ale vyvolává to zvláštní napětí, které přitahuje, inspiruje, těší, dává nám radost a rozechvění celé duše, cítíme nepopsatelné štěstí, že jsme toho účastni, že máme tu schopnost to vnímat a zažívat. Milí moji, za to stojí žít. Ten pomíjivý okamžik, ta chvíle oslovení toho
nejvnitřnějšího v nás, jakási sladká bolest, která vše proniká, tomu říkáme štěstí. A ačkoli víme, že pomine, její odlesk v nás stále bude jako zlatá nit. Co to je? Je to odpověď na naše věčné toužení po ráji, na naše volání po lásce. Je to radostný pláč duše, která se slzami očišťuje. Ano, láska je a my všichni ji můžeme být účastni. Nebojme se vykročit jí vstříc.