Píseň mého srdce
„Neuvážené činy poslouží nám někdy lépe než krásné záměry, když selžou. Vyšší moc nám řídí osud, jakkoli my se snažíme ho zpackat.“
William Shakespeare – Hamlet
Všechny pravé duchovní nauky nám říkají, že máme-li postoupit dále a vůbec něčeho na své cestě za poznáním dosáhnout, musíme se zbavit svého já, ega. Jen tak nalezneme to pravé Já, vyšší či nejvyšší Já. Toto naprosto jasné a přímé nařízení, bezpodmínečná nutnost je učiteli a mistry různě vysvětlována. Nejčastěji se snaží ve svých naukách toto individuální, osobní já potlačit, zničit nebo nebrat na vědomí a učinit je co nejmenším. Zdůrazňují proto pokoru před učitelem, společností, Bohem, neustálou službu a zapomínání zcela na sebe, případně potlačení, až zničení všeho tělesného, ba i citového. To se projevuje askezí, tvrdými tělesnými cvičeními, půsty, sebetrýzněním a také odloučením se od společnosti, mnišským životem a třeba i odloučením se od ostatních stejně praktikujících. Pochopitelně je dalším důsledkem pohrdání ženou a vůbec vším, co lze také vlastnit. Lze však takovýmto potlačením něčeho dosáhnout?
„Pod vrstvou hnoje neskrývejte plevel. Tím více se rozbují.“
William Shakespeare – Hamlet
Co je to já?
Asi to nejzásadnější pro pochopení je vysvětlení si toho, co je vlastně individuální já. To se opět v různých naukách liší. Pro nás bude podstatné to, že jde o souhrn všeho nejen tělesného, ale též toho, co je obsaženo v našem vědomí a co vyplývá z našeho karmanu. Jak víme, karman tvoří jemněhmotné složky našeho těla a ty jsou navzájem propojeny a ovlivňují se. Jejich působení potom dosahuje i do fyzického, hrubohmotného těla. Hodně duchovních cest se soustřeďuje více na ovládnutí právě fyzického těla a od toho si slibuje ukáznění těla jemněhmotného. Ne že by to nebylo důležité, ale pravá podstata práce by měla být spíše opačná. Měli bychom začít ukázňovat svá vnitřní těla – nebo spíše správně pochopit jejich funkce a působení a tomu přizpůsobit cvičení tělesná. To totiž je velmi individuální a pravý duchovní učitel na toto při vedení žáků dbá.
Co si tedy počít s naším já?
My ho přece jen tak nemůžeme změnit, přestat vnímat, nebo zcela zlikvidovat! A je vůbec jeho zničení správné?
Jak rozpustit své já?
První podstatnou úvahou musí být to, že my své já nerozpustíme. To je naprostá iluze, kterou nám namlouvá zase naše já. Právě díky těmto vzájemným klamným představám naše já stále žije, roste a je živeno dál iluzí, že vykonáváme nějakou duchovní praxi, která ho rozpouští. Jedinou praxí je nedat mu žádnou podporu. Ale v čem to spočívá? Již v Bhagavadgítě říká Kršna, že skutečný jogín ví, že nic nekoná on, ale že Nejvyšší Já skrze něj vše koná. Totéž vám říkají Jóga sútry. Skutečná jóga očišťuje (krija jóga) všechna těla, nejen fyzické. Určitými cvičeními a odříkáním, jemněhmotnými vibracemi zvuku, dechu, energie (svádhjája), ale to nejpodstatnější je odevzdání všech činů nejvyššímu Bytí, Pánovi, Íšvarovi (íšvarapranidhána). To je opět jen uvědomění si toho, že skutečným konatelem je nejvyšší Já.
Jak se odevzdávat?
Vše, co konáme, by mělo zůstat přirozené. Kdyby to zde nemělo být, Bůh by to nestvořil. Dal nám ruce pro práci jakéhokoli druhu, mozek na přemýšlení, svobodné – byť i chybné – rozhodování a cítění, ústa na jídlo, vylučovací orgány na očištění těla a pohlavní orgány na milování. Nic z toho tedy není nečisté a nepotřebné. Jen je třeba všeho užívat správně a s mírou. A to je opět u každého jiné. Pohrdat tedy svým tělem, svými potřebami, svými city a svým myšlením je velmi nerozumné a hloupé. Ničeho tím nedosáhneme, jen sebezničení. Tím méně bychom k tomu měli nutit druhé. Jak však udělat tu střední cestu a jak vše odevzdat? Zde musí každý určit své rozlišovací schopnosti a postupně si to zjistit nebo požádat svého duchovního učitele, má-li ho, aby mu poradil. Lépe dávky zvyšovat, než si nasadit vysokou laťku a pak se zřítit dolů a přestat věřit ve smysl svého snažení. Aby bylo vše přirozené, nesmíme se pozorovat s jakýmsi kritickým rozumem a výhrůžkou strachu v pozadí, že konáme špatně. Nejlepší je byť jen krátká ranní meditace, kdy si na celý den uvědomíme, že jsem průlivem nejvyšší vůle a že se budeme snažit ji ve svých činech co nejlépe pochopit. A pak již nekontrolujeme, zda jsme dokázali – až večer před usnutím si to zkuste bez výčitek znovu uvědomit. Velmi dobré je také zkusit během dne opakovat v myšlenkách, jak to jde, mantru – ta rozpouští sama v sobě svou energií (šakti) právě naše individuální já. Neprovádějte ustavičně nějakou kontrolu, zda jste pokročili. To jen posílí vaši pýchu a opět já.
„Kolik hledání stojí člověka sebemenší poznání“.
William Shakespeare – Hamlet
„Ó, Bože, dej nám moudrost rozpoznat pravdu a sílu bojovat za ni až do smrti.“
Král Artuš
Neztrácejte víru, věřte, věřte životu, posilujte sebe i druhé, v tom je duchovní síla. A nepochybujte o tom, co neviditelně pracuje pro nás pro všechny. Máme své já, ač je zároveň ztrácíme. V tomto paradoxu je smysl našeho bytí zde na Zemi.
Jiří Mazánek