Píseň mého srdce
Za dávných dob se v Číně jedna stará žena přes dvacet let starala o mnicha. Postavila mu malou chatku a živila ho, zatímco on meditoval. Po těch letech byla zvědavá, jaký udělal pokrok. Zavolala si tedy mladou dívku plnou tužeb a řekla jí, aby ho navštívila, obejmula a pak se ho zeptala, co tomu říká. Dívka za ním vskutku zašla, bez velkých rozpaků ho polaskala a zeptala se, jak se zachová.
„Starý strom roste v zimě na chladné skále. Nikde ani trochu tepla,“ řekl mnich. Když se to stařena dozvěděla, vykřikla: „Pomyslím-li si, že jsem toho taškáře živila dvacet let a on neprojevil žádné ohledy k tvým tužbám a ani se nepokusil ti je objasnit. Nebylo nutné, aby se nechal strhnout tvou vášní, ale mohl projevit aspoň trochu soucitu.“
Pak šla k mnichově chatce, vyhnala ho a spálila ji na popel.
Vždy, když si přečtu nějaký takový starý zenový příběh, uvědomím si, jak se svět mnichů nemění a jak jsou lidé pořád stejní. Nechápou podstatu duchovní cesty a hrají si na osvícené. Velmi často je potkávám.
Co je to duchovní láska?
Problém je v tom, že většina z nás moc čte a chodí na přednášky, kde se vše přesně dozví. Přitom není pravda, že by ve starých dobách mniši nestudovali různá písma a jejich učitelé neměli přednášky. A žáci jejich výklady většinou nechápali, nedosahovali osvícení. O to více se snažili pochopit a hledat. Prostě se za to nestyděli, byli k sobě poctivější – a také učitelé k nim. Jak si něco domýšleli víc, dostali holí nebo kopanec a vyhodili je. Dnes jsme pokročilí, protože již po přečtení jedné knihy nebo vyslechnutí jedné přednášky skoro všichni chápeme a jsme schopni a ochotni druhé poučovat, ba i učit. A kdo ne, tak si to aspoň o sobě myslí, že vše pochopil. Možná i pochopil, ale rozumově. To nestačí, důležité je to zažít. A zažít neznamená jeden prožitek, ten se musí upevnit a vy v něm musíte doslova zakotvit, stále ho prožívat. A to mistři u svých žáků tvrdě ověřovali, než jim dali oprávnění učit.
Dnes mají učitelé velký zájem na udržení si žáků, takže jim často lichotí, chválí je, dělají si z nich tzv. pobočníky, instruktory, kteří smějí třeba i něco učit a vést za ně. Takovým instruktorům pěkně roste ego, protože oni již byli vyvoleni, to znamená, že jsou dále než ti ostatní. Skutečnost je ale přesně opačná.
A přesně tak je to i s duchovní láskou. Dosáhne-li člověk osvícení, prozření, nemůže jinak než všechny milovat. Ale ovšem jinak než druzí – duchovní láskou. Co to vlastně znamená? Slovy se to těžko vyjadřuje, aby to pochopil ten, kdo to nezažívá. Většina však pod tím vnímá, že se vlastně žádná láska a city nevyjadřují, že je člověk neosobní. A co to je neosobní? No, pod tím si většina představuje, že je chladný, studený. Takový člověk se vás bojí vzít za ruku, obejmout kolem ramen, ani vám nic milého neřekne. To by totiž už nebylo duchovní! A je naprosto přesné, že se takový člověk – je to ještě člověk? – bojí. Bojí se sebe, svých sklonů a tužeb, které rozumem potlačuje, protože si myslí, že je to duchovní. Na to se dá říci jedině – FUJ. Jak lze pokroutit skutečnou duchovnost s její krásou a hlubokou láskou, pochopením a soucitem do takovýchto projevů!
Duchovní, ale opravdu duchovní člověk, je naprosto přirozený jako dítě, jako květina, jako letní louka se vším, co v ní žije. Nepřemýšlí nad tím, co smí dělat duchovní člověk a co nesmí. Vždy si vzpomenu například na Bernardettu z Lurd. Byla na pokoji s jinou mniškou a na stole stála mísa s jablky. Bernardetta si s chutí jedno snědla a pak si vzala druhé. A mniška se zděsila, že to už přece nemůže, že je to chtivost. Ale Bernardetta se smála a řekla, že jí prostě chutnají.
Pokřivené projevy lásky
Jaký je rozdíl mezi křesťany a jógíny či buddhisty? Zatímco ti první mají v náplni plodit co nejvíce dětí, protože to budou křesťani a ti jsou potřeba, ti druzí děti nechtějí, protože by se o ně museli starat a utrpěla by jejich duchovnost. Zatímco však se křesťani vyhýbají předmanželskému pohlavnímu styku a často i milostným projevům, ti druzí ne. Zažil jsem pár případů kolem sebe, že dívka otěhotněla a jógín jí řekl, že on je duchovní a nechce s tím mít nic společného, že musí meditovat a pracovat na sobě. Až teprve soud ho k tomu musel donutit. Je to sobectví, jímž se tito jedinci vzdávají zodpovědnosti, nikoli však svých tužeb a jejich uspokojování. Nechtějí se ženit, aby se nevázali, ale užívat si jim nevadí. Když to žena nechápe, rozejdou se s ní a najdou si jinou, chápající. Nepochopili, na jaké problémy si zadělávají.
Zdá se, že jsou takoví jen muži, ale obdobné je to často i u žen. U těch se to kolikrát projevuje jinak. Ženská energie je velmi silná, příroda to tak zařídila, aby přitahovaly samce. A ženy jsou si toho obvykle vědomy a dělá jim dobře s muži flirtovat, nechat se obdivovat, tak trochu je svádět, ale začne-li to zacházet dál, muž je chycen, tak začnou dělat ženy svaté, duchovní. Nejzajímavější na tom je, že hodně takových mužů to, na rozdíl od předchozích, myslí s tou ženou upřímně. A když mu ona svými náznaky a projevy dává najevo víc než sympatie, tak není divu. A najednou se muž ke svému překvapení dozvídá, že to už přehnal, že to ona až tak daleko nechtěla nechat dojít a co si vůbec myslí, ona je přece duchovní. A chce jen duchovní lásku a ta se neprojevuje dotyky, milými slovy – to ona nebude poslouchat – nebo dokonce upřímným vyznáním. Takto si ničí obě strany čistotu jak lidské lásky, tak duchovního života.
Někdo by si snad teď mohl myslet, že duchovní člověk musí být otevřený každému doteku a vyznání, ale snad mi porozumíte, když si přečtete opět původní příběh.
Nejzajímavější na tom je, že potkáte-li skutečného Mistra (čehokoli), je vždy přirozený, baví se s vámi o všem, dokáže vám naslouchat a dokonce – rád se vás dotýká, i vás objímá při setkání a rozloučení. Právě proto byli bez problému zenoví mistři, pokud chtěli, ženatí a měli děti a taoisté žili jako ostatní lidé, a přesto byli jiní. Proto také vzniká v Indii jako protipól této zkostnatělosti učení svobodomyslné tantry, o níž si většina myslí, že se v ní může vše, ale opak je pravdou.
Mám rád lidi, přátele a ženy, rád se s nimi směji a dotýkám se jich. Prostě nejsem duchovní. Asi proto se se mnou taky rozešla dívka, kterou jsem miloval, abych duchovní zůstal. No, nejspíš se to nepovedlo.
Jiří Mazánek