Cesta

Přišli jsme sem, protože jsme se probudili ze sna. V tom snu jsme byli přirození, takoví, jací opravdu jsme. A přišli jsme, abychom ten sen uskutečnili. Jenže my jsme na něj zapomněli. Je v nás jakési tušení a my nevíme, čeho se týká. Nevíme, co máme dělat. Rodiče, škola a společnost nás začnou vychovávat a říkat nám, co máme dělat, co je v životě správné. A již tehdy začne mizet náš sen. Jestli jsme do té doby o něm měli ještě nějaké povědomí, nyní je zcela ztraceno. Jestli však nenaplníme svůj sen, přišli jsme sem zbytečně a promarníme svůj život. Jak máme poznat, co je náš sen?

Již od malička všemu nasloucháme, vše pozorujeme, nic nevíme. Jen jako bychom se rozvzpomínali. Vlastně zjišťujeme, že je nám vše známé, jen jsme to po probuzení zapomněli. Musíme se učit. Musíme se ale správně učit. Co to ale znamená? Neustále volíme mezi nasloucháním – nenasloucháním, přijímáním nového – nepřijímáním. Náš sen je totiž jen naším snem, naší cestou a my máme přijímat jen to, co pro ni potřebujeme. Jen tak ji naplníme. Vše ostatní můžeme nechat být. Ne, že by to nebylo důležité, ale není to důležité pro nás. Ale vnímáme, že druzí to potřebují a respektujeme je.

Často bohužel nevíme, co je to důležité pro naši cestu. Tehdy musíme o to více naslouchat a pozorovat. Stále dostáváme znamení. Znamení není nic nápadného, dalo by se říci, že právě naopak. Proto je tak těžké znamení poznat. Je třeba jemnějšího vnímání a nezaujatého rozlišování. Nejlepší je mlčení, nepřemýšlení, odevzdání se proudu, který v sobě vše nese a při neusilování nám donese přesně to, co je pro nás důležité. Pochopit správně znamení je závislé na naší nezaujatosti a nezapojení se do určitých představ a vyjetých kolejí. I ve vyjetých kolejích může být cesta, ale musíme poznat, jestli je naše. A jestli není, směle z ní vybočit. Musíme věřit svému snu, své cestě, kterou každý den poznáváme. Naše cesta není nikdy přímá, ale nemusí být také nutně kdovíjak klikatá. Vlastně ona je vždy tou nejpřímější. Jenom my to nevíme.

Důležité je však, jestli je v nás touha a úsilí ji naplnit. Nevěřte tomu, že vše je dáno a vy se z toho nemůžete vymanit. Překážky jsou zde proto, abyste si vážili své cesty. Toužíte-li po něčem, bude vám pomoženo. Jen si uvědomte, zda je vaše touha správná. Společnost a církve či jiná duchovní společenství nám vytvořily pravidla, co smíme, co nesmíme a co a jak máme správně dělat. Všechna tato pravidla jsou pomocné prostředky, které nám při správném pochopení řeknou, co z toho dělat máme a co je pro nás zbytečné nebo co máme dokonce překračovat. To není anarchie, to je vniknutí do podstaty věcí duše, která nás všechny prostupuje a z níž čerpáme.

Nesmíme si myslet, že všechna síla je pouze v nás. Ta je nám propůjčena, my s ní máme správně nakládat, dělit se s ostatními, a dokázat se napojit na skutečný, nekonečný zdroj. Pokud to nepochopíme, nebude trvat dlouho a naši propůjčenou sílu vyčerpáme. Avšak ten, kdo našel cestu, nekráčí po ní, nýbrž se vznáší a jako by nebyl z tohoto světa.

Díváme-li se po něm, nevidíme nic.

Nasloucháme-li mu, neslyšíme nic.

Ale dáváme-li se jím vést, je nevyčerpatelné.

Lao-c ´- Tao te ťing, kapitola 35 (část)

Jak nalézt svou cestu, jak po ní správně kráčet, jak vědět, že je ta pravá, když se stále mění a jak z ní tudíž nesejít? Nechte své srdce vykročit. To jediné to ví. Máte však ještě srdce? Myslím to živé, tepající, opravdové, které je vnímavé a dokáže vést? Které neovládly nízké city, tužby po něčem a konvence? Takové srdce nikdy nepřestane žít. Je spojeno s nekonečným, neznámým zdrojem, o němž však přesto bezpečně víme, že existuje. Je neuchopitelný, neviditelný, nevysvětlitelný a nepopsatelný, věčný a všeobsažný. Má v sobě minulost, přítomnost i budoucnost. Občas nás o tom nenápadným způsobem přesvědčí. Dáme-li mu možnost, vede nás, ukazuje nám cestu k sobě, k nám samým. A my jsme poutníci, kteří opojeni kráčí.

Přišel a usedl vedle mě, ale já nebděl.

Jaký prokletý spánek to byl, ó, já bídný!

Přišel, když noc byla tichá, měl v rukou harfu svou a moje sny se ozývaly jeho písněmi.

Žel, proč jsou tak promrhány všechny noci mé?

Ach, proč zmeškám vždy pohled toho, jehož dech se mého snu dotýká?

Rabíndranáth Thákur, Gítaňdžalí, 26

Jsme hluší, slepí, necitliví a necháváme své srdce spoutat. Místo toho by se mělo otevřít a kráčet za svou láskou. Láska je v nás i mimo nás. Často ji nazýváme tímto jménem, ale srdce o tom nic neví. Co je to potom? Je to rozum, vůle, potřeba, to, co se má? Je to růže, která kvete a voní?

Že láska hřích je? Z vůle boží jest,

neb z vůle boží dáno nám ji nést.

Vždyť zlem i dobrem vládne všemocný

-nač tedy sluhu měl by stíhat trest?

Jeť láska všech knih nejhlavnější bod,

je slokou nejsladší všech milenců ód.

Kdo lásky neznáš, vez, že lásky cit

je žití nejkrásnější květ i plod.

Ta srdce, v nichž je rajské lásky cit,

ať v synagogy jdou či do mešit,

že jména jich jsou v lásky seznamu,

Od pekla i od ráje mají klid.

Čtyřverší Omara Ohajjáma, číslo107, 143, 44

Že je to sen a milovat se stále nedá? Vždyť je tu praktický život a tisíce všedních dnů? Každý přece ví, že láska je jen chemie a hra hormonů, která působí jen nějakou dobu. Pak nastane každodenní stereotyp, který ubíjí a těžko se překonává. Člověk si na něj zvykne, přijme ho, protože jinak to ani nejde. A právě zde je ta chyba. My automaticky přijímáme to, že vedle

sebe žijeme, abychom zažívali někdy radosti, ale většinou strasti a těšíme se na dovolenou nebo různé svátky, protože pak si budeme hrát na lásku. Co je to však láska? Je to neutuchající proud napojení se na své srdce, na srdce toho druhého, i na srdce věčné. Že na to není čas? To říká jen ten, kdo srdce dávno odložil. Nepochopil, že ke spojení jsou potřeba oba póly. Čeká, že láska k němu přijde sama od sebe a nevychází jí vstříc. Jsme-li připraveni, láska přijde. Připraveni znamená zbaveni sebe sama, svých představ, očištěni odevzdáním nebo pochopeným utrpením. Láska přichází stále, tudíž nečekaně. Tehdy to není pudová přitažlivost, nespleťte si to. Ta se jen vybíjí, nepřináší všechnu tu další milost, která je s pravou láskou spojena – poznání, inspiraci, tvořivost, sjednocení a blaženost, uspokojení všeho v nás. Ne marně je vrcholem tantry spojení Šivy s Šakti, či v jiném pojetí neustále spojení Kršny s Rádhou, čekání nevěst na Krista atd.

Tak najednou mě láska obestřela,

až vylétla mi duše z mého těla.

Plamínek pravdy orosil mi zřítelnice,

smyla prach mámení ta krůpěj vřelá.

Sehábí Asterábádí

Naslouchejte volání svého srdce v tichu. Za mlčením svých slov uslyšíte ten tichý hlas-nehlas, který vás opojí nápojem lásky a povede tímto světem. Jsme tu proto, abychom mu naslouchali. A věřte, že dokážete-li to, uslyšíte ho a nezklame vás.

Cesta